Terapeut často začíná pracovat s tím, s čím klient přišel, s tím, co prezentuje, s tím, co se samo objeví v procesu kontaktu. To je obvykle běžná praxe při práci s poptávkou nebo při vytváření poptávky. Jinými slovy, tomu se říká problémově orientované poradenství. Práce s vědomím během terapie je pro klienta nejvíce „neškodná“. Protože jeho traumatické zkušenosti a bolestivé body jsou nejčastěji ignorovány, potlačovány nebo potlačovány (na prvních sezeních je stěží připraven čelit svým bolestivým zkušenostem). Přináší ke kontaktu nejen to, co je dostupné, ale i to, co je přenosnější. To, co je v kontaktní oblasti, je pro klienta nejméně nebezpečné a bolestivé, protože to již v životě zažil. Toto je jeho obvyklý, rigidní způsob, jak se vypořádat s vlastní bolestí, s vlastní realitou (Fritz Perls to také zmínil ve své knize „Ego, Voice and Aggression“) A zde vidím dva hlavní směry práce, dva. byly, paradigmata. to je to, co jsem zmínil výše, je to taktické, zaměřené na problém. Jedná se o práci s vědomou částí klienta, s obrazem světa, který demonstruje, s obrazem prožitků, které právě umísťuje. Hlavní důraz je kladen na „kontaktní hranici“, na to, co se v terapeutickém prostoru aktualizuje. Terapeut svými intervencemi pomáhá klientovi lépe se seznámit s tou částí sebe sama, kterou zde nechá prezentovat. A ve skutečnosti tento způsob kontaktu pomáhá zpočátku vybudovat bezpečný, pohodlný prostor v terapii a vytvořit potřebnou úroveň důvěry. Terapeutovo zaměření nejde proti, ale v souladu s tím, co klient aktualizuje. Zpravidla klient zpočátku přichází do terapie s nevědomou potřebou být „dobrý a správný“, s navyklou touhou „nerušit a nezatěžovat svými problémy své okolí, zejména blízké osoby včetně terapeuta. Nejčastěji za touto potřebou stojí traumatický zážitek z odmítnutí či neúčasti důležitých a významných lidí v jeho životě, v situaci, kdy to nutně potřeboval. Po těchto nedokončených traumatických situacích se rozvíjí chronický zákaz negativních (z pohledu klienta) prožitků, jako jsou slzy, vztek, smutek, duševní bolest atd. Protože sdílení své „slabé části“ je (na obrázku klienta) buď nebezpečné, nebo zbytečné, nebo odsuzované, což mimochodem oni sami v terapii často vysílají v procesu dlouhodobé terapie všimněte si, že události probíhající v relaci se začínají pohybovat v kruhu. Klient se takříkajíc adaptuje na terapeutův prostor, vytváří si nové území své vlastní bezpečnosti pomocí starých mechanismů odporu. V souladu s tím začíná terapie probíhat na té neurotické platformě, v místě a čase, kde opět došlo k „tvořivé adaptaci“ neurózy Anna Freud napsala, že práce s vědomou částí je mnohem snazší. Ale samotná neuróza leží v nevědomí, skrývá se v neviditelných, nepostřehnutelných mechanismech ochrany ega. Podle Perzla psychoanalytici ignorují právě tuto vědomou část své práce.