K napsání článku jsem byl vyzván prostřednictvím chatování na fóru, čtení témat a článků. Setkal jsem se mezi psychology se 3 emocionálními reakcemi na zmínku o traumatu Akutně agresivní, militantní: „Trauma je vzácný jev a nevyplatí se ho vidět všude a u každého. Nemá smysl lidi strašit." Pokud útočíme, znamená to, že se bojíme. A vyvstává otázka: „Co se stane s těmi psychology, kteří se o traumatu bojí byť jen mluvit? Jak moc jsou oni sami vyvinuti?“ Ignorovat to, jako by tento fenomén neexistoval. To je další forma strachu. Existují 3 formy reakce na nebezpečí: boj, útěk, zmrazení. První skupina psychologů preferuje „udeřit a utéct“, druhá skupina raději „zmrazit“. Je přítomna u těch, kteří klidně a vědomě pracují s traumatem. Nejčastěji mají sami bohaté zkušenosti s vlastní terapií. Svým traumatům čelili a vypořádali se s nimi mnohokrát. Trauma pro ně není tragédie – je to bod růstu. Nejsou zděšeni ani ohromeni traumaty svých klientů, ale doprovázejí je na cestě k uzdravení. Jak se trauma projevuje v běžném životě? Dostává se na povrch vědomí prostřednictvím stavů, které nejsou adekvátní aktuální situaci. Člověk například mluví před velkým publikem a má pocit, jako by mu hrozilo zabití nebo minimálně bití. Jak takové stavy zasahují do života?1 Nepříjemné, těžké stavy otravují život.2 Narušují dosahování cílů.3 Zasahují do rozvoje v osobní i profesní sféře.4 Člověk se ocitá v podobných situacích a nemůže se dostat ze začarovaného kruh. Takže podmínky, které trauma neustále reprodukuje, narušují vývoj a snižují kvalitu života. Jak ke zranění dochází? Dítě je postaveno před těžkou situaci a neví si s ní rady. Například 5letého chlapce zbil jeho otec. Dítě nemá strategie, jak se s touto situací vyrovnat. Cítí se bezmocný, bezmocný, nejistý, vydaný napospas osudu, pocit ztráty kontroly. Pro chlapce se svět náhle změnil z bezpečného místa na nebezpečné místo. Ale musíte přežít. Na pomoc přichází štěpící mechanismus: část, ve které jsou soustředěny vzpomínky na trauma, je odštěpena a odeslána do bezvědomí. A ten člověk dál žije, nebo spíš přežívá. Ale tato část, nemocná a nevědomá, o sobě dává vědět: v situacích podobných traumatické události se dostává na povrch vědomí prostřednictvím stavů, které nejsou adekvátní aktuálním okolnostem. Například muž, který v dětství utrpěl bití od svého otce, pociťuje při komunikaci s muži nevysvětlitelné zděšení a agresi. Takový člověk je trýzněn podmínkami, které rozleptávají duši, které ho zneklidňují a nutí ho buď se vyhýbat komunikaci s muži, nebo se jim postavit, navrhuji zvážit, z čeho se skládá ta část, která se unáší v nevědomí a řídí život svého majitele. Připadá mi to jako klec. Jádrem buňky je negativní zkušenost formulovaná v traumatické situaci. Negativní emoce prožité v této situaci plují kolem jádra a vyplňují celý prostor. Buněčné stěny jsou vzorce chování, které odpovídají negativní zkušenosti Uvedu příklad z praxe. Žena, 40 let. V profesní sféře dosáhla určitého stupně rozvoje. Aby zvýšila svůj příjem, potřebuje mluvit na přeplněných akcích, aby o ní potenciální klienti věděli, ale nemůže se přinutit chodit na takové schůzky Požadavek: „Mám v úmyslu dostávat... (určitou částku) měsíčně.“ Tělesná reakce na žádost: nepříjemné pocity v rukou. Posouváme se od senzace k obrazu – to je lano, které klient viděl na tělesné výchově na prvním stupni. Nemohla se pak naučit lézt po laně Pocity v situaci dítěte: pocit méněcennosti, bezmoci, strach z odlišení se od ostatních, strach z vyčnívání, stud, vztek, závist, pocit méněcennosti. Dívka se předtím cítila vadná, ale pečlivě to skrývala. A provaz všem ukázal, že je chybná. Předtím mohla vytvořit iluzi své „normálnosti“, „podobnosti“..