Mnoho dní a nocí jsem se probouzela s nepříjemným pocitem „MUSÍM“ někomu něco udělat: svým dětem, sobě, manželovi..... vzdoruji ze všech sil, popírám, utíkám před sebou samým a častěji se schovávám před sebou, tím pravým, za marnivost, zběsilý shon každodenní rutiny ve zběsilé snaze udělat VŠECHNO, být tímto a to, že nějak odpovídá standardu, který jsem nenastavil já... Seděl jsem velmi hluboko v podvědomí Všechny ty kecy a mnoho lidí je zná, že? Od dětství mě trýznilo bolestné hledání toho, kdo jsem a kým bych se MĚL stát, nutilo mě trpět a nedovolovalo mi věnovat pozornost blízkým, jejich duchovním potřebám, tomu, že rozhodně ne ukaž Lásku, ale nahraď to nějakým cukáním, zaháním se do nekonečných moštů a moštů a nutím tím své blízké, aniž bych někomu dal nádech SVOBODY... Ale přišly chvíle, kdy jsem byl unavený sám ze sebe a prostě nestaral se o všechno, snažil se uvolnit, a pak, když se mi to podařilo, jsem si jako v dětství dovolil všechno, dělal jsem, co moje DUŠE chtěla: obdivoval paprsky slunce, dýchal radostí, tančil a zpíval, četl knihy o Rusovi, s chutí si hrál s dětmi, ovládal kytaru, pekl výborné koláče... A vždy, naprosto vždy jsem si tento proces vychutnával - celou svou Duší, ani na vteřinu jsem si nemyslel, že je to „nutné“ udělat to, že jsem to takhle dělal nebo ne, jestli to vyjde nebo ne.... A jednoho krásného dne mi došlo, že tohle jsem JÁ, PRAVÁ DUŠE - když se cítím lehce sama se sebou, bez tlak zevnitř (a dříve v dětství jsme byli pod tlakem zvenčí, což nás nutilo dělat něco bez lásky, ne kreativně, protože „musíme“ a kde to bohužel přehnali. Nebyla dodržena rozumná mez) - to je tehdy, když TOHLE BÝT prostě RÁD A BÍDÍ MĚ ten proces sám o sobě a přirozeně ho chci dělat lépe, krásněji, s radostí a očekáváním něčeho úžasného. ... Jako v dětství, hravě... Nechám se unavit a nedělat nic, ale vezmu si nezbytnou práci (např. domácí práce), aniž bych „potřeboval“ Damoklův meč, ale po troškách, snažím se to udělat i z Duše... No, podělil jsem se o to. A je to jen štěstí, když máte potřebu něco udělat, přesně z Duše, abych tak řekl, aspiraci.... A ne nekonečné TOUHY - nutí vás trpět, zrozené z myšlenky - „Mám to a to, ale bylo by to – pak – že...“ Zní to povědomě? Touhy vždy pocházejí z méněcennosti a aspirace z toho, co už v Duši máte, s nějakým úžasným zážitkem, například zpíváte a opravdu se vám to líbí a chcete to rozvíjet, dělejte to lépe..... Tady. Buď šťastný!!! A jmenuji se malé děti)