Od autora: Článek je o klientech, kteří odcházejí z terapie, aniž by se rozloučili a aniž by ukončili vztah s terapeutem, a o psychoterapeutových pocitech z toho. Něco jako reflexe „ven nahlas.“ Aniž bych za vámi zavřel dveře, žiju už mnoho let, A od té doby na někoho čeká odpočítávání Mé neočekávané ztráty Opakující se příběh: Vrátil jsem se z dovolené – minus dva aktivní klienti, kteří měli zájem v předvečer dovolené a slíbil jsem, že zavolám, jakmile dám vědět o svém návratu, možná zavolají znovu, nebo už navždy zmizeli. přestože mám již poměrně dost zkušeností v psychoterapeutické praxi, stále nemám žádnou stabilní, ověřenou představu, co v takových případech dělat. Dovolte mi provést rezervaci hned: nejde o to, abych se staral o ztracené licenční poplatky. Jak ukazuje život, „svaté místo“ není nikdy prázdné – místo zesnulého klienta jistě nahradí nové a nějakým nepochopitelným způsobem počet klientů v práci, jako voda ve studni, nevyhnutelně dosáhne určitého minima. , a toto minimum se každým rokem zvyšuje. Jde mi spíše o to, jakou pozici bych měl jako psychoterapeut zaujmout, když čelím takovým neohlášeným odchodům klientů. Psychoterapeutický kontakt je přece vzájemná věc. O vztahu nerozhoduje pouze pacient, ale i terapeut. A po nějaké době se z každého klienta stává někdo pro něj velmi důležitý (terapeut). Ať to zní sebevíc okázale, dává do toho duši, přemýšlí o tom (často v bezesných nocích), trápí se, když se mu v životě nebo v terapii něco nepovede... Proto podle mě terapeut má právo očekávat od klienta, který se rozhodl z terapie odejít, alespoň zprávu o tomto. Zvláště pokud to bylo dohodnuto na začátku práce. Sám od sebe vím: ať se říká cokoli, psychoterapie není v žádném případě ta nejpříjemnější činnost, i když někdy může být nesmírně vzrušující. A člověk se rozhodne to neudělat v nejklidnější chvíli svého života. Proto je rezistence její zcela přirozenou a nevyhnutelnou součástí (psychoterapie). Dobře si pamatuji, jak jsem se sám musel (a stále musím) doslova tahat na psychoanalytická sezení. A skutečně to bylo obzvlášť těžké po přestávkách. Skoro se mi udělalo špatně, když jsem si vzpomněl, že jsem slíbil, že hned po návratu z dovolené zavolám psychoanalytikovi. V tu chvíli jsem ho prostě nenáviděl! A ona ten hovor neslušně dlouho zdržovala.... Nyní se s podobnými projevy potýkám mezi svými klienty :))) Někteří lidé přímo říkají: „Když jsem si uvědomil, že potřebuji za vámi přijít, zvedla se v mém duše, teď ti budu muset o sobě říct všechno!" Ano, velmi dobře jim rozumím! Jenomže... Přes odpor to někteří pacienti stále dokážou překonat a pokračovat v práci. Ale někteří ne. Z těch, kteří nepokračují, někteří říkají, že zastavují svou práci, zatímco jiní ne. Proč klient odchází z terapie, aniž by ji dokončil? Zde jsou první důvody, které mě napadly: - klient nečekal, že terapeutický proces je tak dlouhodobý a tak nejistý; cítí se ještě zmatenější a jeho úzkost se zvyšuje. - negativní přenos na terapeuta, se kterým není dobrý kontakt a je viděn jako nepomáhající - témata probíraná v terapii jsou příliš bolestivá; - negativní postoj příbuzných nebo někoho společensky:)