Od autora: Zveřejněno na webu www.psycall.org Kde každý z nás získává zkušenost vlastní subjektivní identity, jedinečnosti? Kde začíná zkušenost vlastní existence Můžeme říci, že dítě získává pocity existence ze zkušenosti splynutí s vlastní matkou? Novorozenec je sice fyzicky oddělen od těla své matky, ale ještě si to neuvědomuje. On a jeho matka jsou v jeho vnímání jeden celek. Dítě má iluzi jednoty se svou matkou: jedna duše pro dva, jedno tělo pro dva. A vše, co hrozí zničit tuto iluzi, v něm vyvolává zoufalý odpor a touhu vrátit „ztracený ráj“ jednoty. Matka, reagující na pláč dítěte, se intuitivně snaží pochopit, jaká neuspokojená potřeba dítěte tuto iluzi narušuje a hledá způsoby, jak ji prodloužit. Můžeme říci, že chrání dítě před realitou vnějšího světa, kterou ještě není schopno přijmout a prožít. Tato zkušenost bezpečí a mateřské vnímavosti a péče dává dítěti zásadní příležitost vytvořit si vnitřní obraz ochraňující a pečující matky, čemuž se v psychoanalýze říká primární narcismus (všemocnost dítěte – vlastníka matčina prsu). Když má dítě ve své psychice obraz spokojené matky, může matku klidně pustit a usnout. Z tohoto obrazu, vtisknutého do vnitřního světa dítěte, začíná osobní identita, osobní vnitřní svět a vlastní existence. Dítě identifikuje (vtiskne se do paměti) matčin hlas, teplo a vůni jejího těla, chuť jejího mléka, její obraz a pohled Tato dětská touha po splynutí číhá hluboko v duši každého z nás – touha po návrat do bezstarostného raného dětství, kdy existovala zodpovědnost a nesnesitelné požadavky touhy. Současně s touhou po splynutí má dítě stejně nezbytnou mocnou touhu po oddělení, oddělení od matky a nastolení rozdílů s ní. Tyto stejné tendence se projevují i ​​v dospělosti: „Ty a já jsme stejné krve!“, „Jsem stejný jako všichni ostatní!“, ale „jsem jiný!“, „Nechci splynout v davu!" Dostatečně dobrá matka nebude bránit ani zasahovat do oddělení dítěte, jeho rostoucí autonomie, stejně jako jeho touhy s ní splynout. V článku „Nemilované dítě“ jsem popsal různé typy chování matky, které následně vedou k těžkým psychosomatickým a psychickým traumatům ve vývoji dítěte, které se později (v dospělosti) projeví neschopností žít po svém. život, mít vlastní existenci. Život takových lidí je podřízen nevědomým narcistickým fantasmům (scénářům): „jeden život pro dva“, „jedno tělo pro dva“, „jedno pohlaví pro dva“, „jedna psychika (duše) pro dva“. Tyto fantasmata zakódují jak touhu dítěte splynout s matkou, vlastnit ji, tak obranu proti této touze – „mám všechno a nic nepotřebuji“, popření vlastního odloučení od ní, potřebu ji, a vztek na ni. Proč všechno obracejí vzhůru nohama U těchto lidí byla tendence splynout s matkou spojena s těžkou úzkostí, protože matka neposkytovala dostatečnou péči a nechránila před vnitřním a vnějším vzrušením. Namísto introjektovaného (uvnitř umístěného) obrazu pečující, pomáhající a uklidňující matky se objevuje prázdnota, respektive děsivé imago (představa) spojená se smrtí. Z tohoto důvodu se takoví lidé velmi bojí být sami se sebou. Problémy se spánkem a nedostatek orgasmu jsou často identifikovány, protože jak požitek ze spánku, tak potěšení z orgasmu - tyto dva nejdůležitější typicky psychosomatické zážitky přímo souvisejí se zážitkem splynutí a přítomností vnitřního obrazu uklidňující matky. Místo tohoto obrazu mají děsivou prázdnotu, za níž se skrývá smrtelná hrůza, ale zároveň nemohou mít uspokojivý vztah s jinou osobou. Nemohou být s někým, protože tato existence nemůže být paralelní (vše pro dva), neexistují dvě paralely, jedna je pokračováním druhé: v jejich.