Přemýšlíte o tom, jakou hudbu posloucháte a proč? Kdysi se moje nálada dala určit pomocí přehrávače. Agatha Christie - deprese, Nautilus - dívka ... Ark, Nastya, Sting, Elton John, Elvis, Abba, Tori Amos, Dolphin... Stovky týmů jsou minulostí Pamatuji si, jak mě zvuky Nirvany stočily do uzlu před lety jsem zapnul Cobaina a uvědomil jsem si, že už to nebolí Proč mě napadá myšlenka na rakety a gumičky zkušenost tady a teď Skulinka k úniku do minulosti, kde to možná nebylo tak dobré, ale ZVYKLÁ si hrát stále dokola a potvrzovat dětská přesvědčení ze vzpomínek spojených s nepříjemným obdobím nás nutí vytěsnit ze života vše, včetně hudby, kterou jsme tehdy poslouchali... a začínáme se vyhýbat celým „dobám“, protože „byl jsem mladý, hloupý... “ Protože se bojíme, že nás páska stáhne a odtáhne tam, kde si tím vším budeme muset projít, uvědomit si a poučit se... Jako bychom se pouhým zapomenutím mohli zbavit odpovědnosti: „Když budu předstírat že nevidím hrábě, pak jako by žádné nebylo.“ Utíkat, vyhýbat se, utíkat...Hudba se může stát zdrojem inspirace, transformace harmonie, dát svobodu projevu skutečných pocitů (radosti, lásky, bolesti, hněvu, strachu, osamělosti), nebo vás může svázat pocity které vlastně neexistují... PS: Přemýšlel jsem o tom, jak je dobře, že pro mě klasická hudba není zatížená vzpomínkami na dětství, dospívání a mládí. Děkuji, učiteli hudby, jehož jméno si nepamatuji, za své „nehudební“ dětství.