Od autora: Článek pro CPSU (Klub fanoušků šťastné rodiny) Jednou jsem se v procesu tréninku seznámila s úžasnou technikou, která odhaluje naše skutečné touhy. Jeho podstatou je toto: Musíte si položit otázku "Co chceš?" dokud se tam nedostanete. Všechno nové chci hned vyzkoušet. Dělají to všichni, nebo jsem to jen já? Příležitost byla správná a rozhodl jsem se použít tuto techniku. Přede mnou je mladá žena, sedm let vdaná, bez dětí. První „co chceš“ přijde snadno jak mně, tak jí. Dostáváme soubor nejčastějších přání – zajímavá práce, dobrý plat, klid v rodině, rekonstrukce bytu, cestování a tak dále. Vše, co nám společnost vnucuje jako nezbytné atributy úspěchu a štěstí. Pak dojde k zastavení a zdá se, že žádné další touhy nejsou. Je to velmi důležité - je třeba se vyrovnat s jejím odporem, podrážděním a mými vlastními rozpaky (že jsem začal "co chceš, co chceš", jako papoušek,...) Na principu "brainstorming" , pokračujeme. Se skřípěním se objevují takové touhy jako - usmířit se s matkou, pochopit, proč žiju,... Zase zastavení a dlouhé ticho. Připadám si jako inkvizitor – ptám se, ona mlčí. Zpočátku zvlhly oči, pak se objevily slzy a pak – vzlyky škytavkou a tichým hlasem: CHCI BÝT MAMINKOU! Víte, jak loupete cibuli - vyhodíte slupky, ale když se dostanete k jádru, budete plakat. Ne „mít dítě“, ale být MÁMOU. Zdá se, že podstata je stejná - dítě. Ale pojďme sledovat tok myšlenek a nápadů, které se rodí za tímto slovním spojením. Chci se starat, držet mě na prsou, koupat se, krmit,... Ano, vím, že bezesné noci, kolika, zuby,...Pak ty skříňky - televize na hlavě, běhání - to se rozbije moje kolena, škola - špatné známky, krize dospívání,... já vím, já budu vedle sebe, vydržím to, chci být matkou! Snad se budu zlobit, samozřejmě se budu bát... ale budu i ráda - stejný první zub, první krůček, první volání, první láska... budu milovat, objímat, líbat, rozumět , chraň, já tam budu! Někde takhle, ne? A co následuje po větě: „Chci mít dítě/kluka/holku“? Okamžitě se mi vybaví historka o mém druhém těhotenství v dobách před ultrazvukem: „Tak moc jsem chtěl holčičku! Díval jsem se na mašle a šaty. Představovala jsem si, jak to učesám a obléknu. Fantazírovala o tom, jak se z nás stanou přátelé, až vyroste. Jak si budeme šeptat a budeme mít svá vlastní dívčí tajemství. S těmito myšlenkami jsem procházela celým svým těhotenstvím. A narodil se kluk!!! Když mi to ukázali, tak jsem plakala. První dny jsem se na něj nemohla ani podívat, zvednout ho a nechtěla jsem ho krmit. Měsíc jsme mu říkali „On“. Věčná filozofická otázka: mít nebo být?))) Věnováno matkám!