Tělo je ohniskem Gestalt přístupu Tělo není v Gestalt přístupu ochuzeno o pozornost. Gestalt přístup je skutečně jedním ze směrů v psychoterapii, kdy tělo klienta, jeho tělesnost, spadá do zóny terapeutovy nejbližší pozornosti. A není se čemu divit, protože jedním z hlavních principů Gestalt terapie je princip holismu neboli celistvosti, podle kterého je organismus (čti osoba) jedinou, propojenou a vzájemně determinovanou celistvostí. To podle našeho názoru příznivě odlišuje Gestalt přístup jak od směrů, které ignorují tělesnou podstatu člověka (klasická psychoanalýza), tak od směrů, které činí z tělesnosti hlavní terapeutický objekt pozornosti (terapii orientovaná na tělo). Pro Gestalt terapeuta je tělo jak zdrojem informací o klientově stavu, tak objektem terapeutického vlivu. To se stává zvláště relevantním v kontextu psychosomatických problémů klienta, kdy tělo přebírá funkci vyjádření vnitřních rozporů člověka. Podívejme se na hlavní pohledy na tělo a práci s ním v rámci Gestalt přístupu. Při práci s tělesným symptomem se Gestalt terapeut drží následujících myšlenek: holismus, fenomenologie, experiment. Myšlenka holismu je myšlenkou celistvosti a vzájemné závislosti: a) duševního a somatického, b) organismu a prostředí; Myšlenky holismu nejsou v psychoterapii nové. Již mezi starověkými řeckými filozofy znějí zcela jasně: Sokrates - "Neexistuje žádná tělesná nemoc oddělená od duše" - "Neexistují oddělené nemoci těla a nemoci duše." Těchto myšlenek se drží i moderní badatelé psychosomatiky, vycházející z holistického pohledu na člověka. (F. Alexander, K. Tepperwein, K. Simonton). V obecné podobě vypadají tyto představy takto: Nemoc a utrpení jsou důsledky nesprávného myšlení. Tělo samo o sobě nemůže onemocnět – je pouze zástěnou, projekcí vědomí. Záplatování obrazovky proto nemá smysl. Pravá příčina nemoci a utrpení je vždy myšlenka, falešná myšlenka. Nemoc je jen výraz, forma „problému“. To je jen příležitost, kterou nám život dává, aby nám řekl, že někde je něco špatně, že nejsme tím, kým skutečně jsme... Otec psychosomatické medicíny F. Alexander navrhl vzorec, který odráží podstatu holistického přístupu k výskyt onemocnění: B (nemoc ) = Г (funkce) {a, b, c, d, e, g, h, I, j, ...n}; kdea – dědičná dispozice b – porodní poranění c – organická onemocnění raného věku, způsobující zvýšenou citlivost některých orgánů d – rysy výchovy v raném věku (zvláštnosti odstavení, chození do postele atd.); e – prožívání fyzicky traumatických zážitků v dětství a kojeneckém věku;g – prožívání emočně traumatických zážitků v dětství a dětství;h – emoční klima v rodině a charakteristické osobní charakteristiky rodičů a sourozenců;i – nedávná tělesná zranění spojená s nedávnými emocionálními zážitky; s intimními, osobními a profesními vztahy. Výše uvedené faktory jsou v různé míře důležité pro etiologii jakéhokoli onemocnění. Ke všem těm faktorům, kterým medicína dlouhodobě věnuje pozornost, přidal psychosomatický přístup faktory d, g, h, j. Pouze zohlednění a analýza všech těchto kategorií a jejich interakcí může poskytnout úplný etiologický obraz onemocnění. Myšlenka fenomenologie je myšlenkou řešit svět vnitřních jevů klienta, jeho subjektivních prožitků o jeho problémech a potížích, umožnit mu podívat se na ně očima klienta, řešit tzv. vnitřní, subjektivní obrázek nemoci. Podstatou fenomenologie je objevovat významy tělesných sdělení klienta a ne je interpretovat. V procesu terapie se Gestalt terapeut snaží společně s klientem objevit individuální význam symptomu nebo nemoci, prozkoumat klientovu osobní historii a nepřisuzovat symptomům univerzální lidský význam.symbolismus. Myšlenka experimentu je myšlenkou aktivního výzkumu a transformace existujících způsobů interakce klienta s prostředím za účelem získání nového jedinečného zážitku. Symptom v Gestalt terapii není patologie psychiky, ale patologie kontaktu. Symptom není nějaký cizí útvar, kterého je třeba se zbavit, je to způsob seberegulace. Metodu seberegulace nelze „vyléčit“, můžete pouze pomoci klientovi najít jinou metodu seberegulace, která mu umožní plněji uspokojovat jeho potřeby a zájmy. Pouze experimentováním s realitou lze získat nové zkušenosti, které mohou změnit klientovu symptomatickou situaci. Podle A. Einsteina jsou znalosti zkušenosti, vše ostatní jsou informace. Při práci s tělem se Gestalt terapeut opírá o následující axiomy: Tělo je zrcadlem prožitků. Tělesné projevy jsou důležitým znakem, který klientovi signalizuje obsah psychických problémů v nevědomí, jakýmsi průvodcem nevědomím. Zároveň je informativnější a spolehlivější než verbální prezentace problému. Profesionální terapeut věnuje pozornost tělesným signálům klienta, přivádí je na hranici kontaktu a činí z nich předmět uvědomění a diskuse. Nejčastěji oblast pozornosti terapeuta zahrnuje držení těla, držení těla, tělesné napětí, napětí, dýchání a také rozpor mezi verbálními a tělesnými sděleními. Tělo klienta je tedy pro terapeuta nejdůležitějším zdrojem jeho psychických konfliktů a problémů. Tělo je spojeno s pocity, provázejí tělesné reakce (vztek, smutek, stud, znechucení, radost...) Stačí si vzpomenout na „emotikony“ v mobilních telefonech. Jakákoli emoce se projevuje fyzicky. Hovoří o tom samotná etymologie slova „emoce“: emoce – od e-(od) a movere (pohyb) – pohybovat se směrem ven. Teprve v pohybu, skrze tělo, získává pocit svůj význam a výraz. Zde může tělo vykonávat neocenitelnou diagnostickou funkci, která mu umožňuje rozpoznat emoční projevy. Pokud se projevení jakéhokoli pocitu stane nemožným, pak ho svaly zablokují, napínají, zastavují, potlačují pocit. V tomto případě máme co do činění se dvěma tělesnými způsoby zastavení emocí: somatizací a morfologizací. V případě somatizace je jako cíl pro vyjádření psychických problémů zvolen jakýkoli somatický orgán nebo systém, ale v případě morfologizace jsou psychické problémy fixovány na svalové úrovni projevující se svalovým napětím a vývojovými stádii svalového napětí: všechny pocity a zážitky jsou přeneseny do svalového systému. Všechny pocity a prožitky by se měly ideálně projevit (reagovat). Naši předkové na všechny podněty reagovali akcí: objevila se kořist - dohonit, nepřítel zaútočil - braňte se, nebezpečí hrozí - utíkejte. V takové situaci není důvod ke vzniku svalového napětí a následně psychosomatických příznaků Kultura odcizuje tělo a emoce. Kultura zakazuje mnoho emocí – vztek, vztek, vztek..., lásku, něhu, radost. (Chci udeřit - nemůžu - ovládl jsem se - svaly se mi zatnuly). Kromě toho existuje rodinná kultura zacházení s pocity, která v této oblasti také není bez omezení. Navíc se to netýká pouze „negativních“ pocitů – projevování něhy v některých rodinách je mnohem obtížnější než agrese, v důsledku takových zákazů a omezení jsou pocity zadržovány a jejich energie (a pocity, jak víme, jsou energeticky nabitý) nebude reagovat, nedochází k uvolnění vnitřního napětí a dochází k přetrvávajícímu svalovému napětí určité svalové skupiny, které brzy přestává být pociťováno a rozpoznáno, přechází v situaci chronického napětí a vede ke vzniku psychosomatického příznaku . V případě psychosomatických příznaků máme tedy co do činění se zastavenými, nezreagovanými emocemi, jejichž energie je retroflexována (rozvinuta na tělo) a promítnuta do jakéhokoli orgánu. Psychosomatičtí klienti „volí“ pro komunikaci nikoli verbální jazyk, ale jazyk