To, jak se v něm členové rodiny chovají, je psychologicky dáno jejich postojem k němu. Toto je možná nejvíce personalizovaný vztah, protože se přenáší na osoby nejbližší osobě - ​​členy jeho rodiny - manžela, děti, rodiče. Jak se jim v rodině žije, záleží na nich, a především na neformální hlavě rodiny. Prvotní důvod toho, jak se člověk chová v rodině, závisí na tom, jak se k němu chovají ostatní členové rodiny a především ti, které v ní považuje za hlavního, respektive pro sebe nejdůležitějšího člověka.. Pokud tedy dítě považuje matku za hlavní a pro sebe nejdůležitější osobu, pak nároky otce, na kterém vlastně do značné míry závisí samotná existence rodiny jako takové, byť ho nějak ovlivní, budou stále sekundární . S největší pravděpodobností bude své chování zakládat na hodnotách, představách a chování své matky, nikoli otce. Pokud tedy jeden z členů, v tomto případě otec, považuje SEBE za hlavního, „nejcennějšího člena posádky“, pak bude s největší pravděpodobností přesvědčen, že chování ostatních členů rodiny by mělo být založeno na jeho hodnoty, představy o životě, potřeby, touhy a zastávané pozice. Pokud se tak nestane a dítě ho neposlechne, vzniká konfliktní situace, kdy jeden z členů rodiny bude muset alespoň dočasně ustoupit, podlehnout nárokům druhého (jich) nebo vstoupit do takové situace. akutní konfrontaci, že pokračování jeho života v rodině je nemožné. V rodině, stejně jako v malé skupině, kde je hodně postaveno na mezilidských a citových vztazích, může nastat situace, že chování silnějších členů rodiny, tzn. jejich vzájemný postoj může záviset a být postaven na situaci, ve které je nejslabším a nejbezmocnějším členem rodiny například nemocné dítě nebo rodič. A pak rodina podnikne nějaké vážné kroky, řekněme, dramaticky změní své bydliště a práci, aby zachránila nebo se postarala o někoho, kdo je na ní zcela a zcela fyzicky i materiálně závislý. Nicméně z výše uvedeného můžeme formulovat nejdůležitější zákon ovladatelnosti moderní rodiny, kde není a nemůže být formální vůdce, „hlava rodiny“: jako člen rodiny se vztahuje ke zbytku rodiny členové, mají k němu vztah i všichni ostatní členové rodiny. Pokud se manžel upřímně zajímá o záležitosti svého partnera opačného pohlaví, o to, co a jak dělají jeho děti, pak s největší pravděpodobností od nich dostane patřičnou pozitivní zpětnou vazbu, tzn. Tohoto dobrého přístupu k sobě si vaši blízcí tak či onak určitě všimnou. Pokud se o ně nestará a projeví-li se nějaký zájem, je to pouze formální a zároveň cool, pak bude přístup k němu, alespoň časem, úplně stejný. Samozřejmě hodně ve vztazích v rodině a v chování jejích členů závisí na neformálním rodinném vůdci, šířeji na projevech fenoménu vůdcovství v rodině. To však naše závěry nevyvrací, ale pouze doplňuje. Důsledky vyplývají ze základního zákona rodinných vztahů. Může jich být několik, ale zatím zformulujeme jen pár z nich. Důsledek 1. Jak se členové rodiny chovají ke členům rodiny, tak se on chová k nim. Pokud je pro členy rodiny žena myčkou nádobí, pak jste pro ni vy... Důsledek 2. Vztahy členů rodiny a jejich chování jsou budovány ve vztahu k významům, cílům, hodnotám, představám a pozicím neformálního vůdce rodinu v okamžiku jejího vývoje. Takže v první fázi, kdy jsou v rodině v podstatě dva lidé, se život „točí“ podle toho, kdo je milován více (řekněme nevěsta). Ve druhé fázi od toho, kdo může zajistit skutečné přežití rodiny (například manžel). Na třetím - od toho, kdo je smyslem existence těch druhých, jejich nadějí(například malé dítě), na čtvrtém z těch, kteří dali rodině nejvíce (nemocní rodiče) atp. Zdůrazňujeme také, že v řadě případů může být chování členů rodiny a jejich postoj k němu určován nikoli personifikovanou postavou neformálního vůdce, ale personalizovanými rozhodnutími rodinné rady. Rodinná rada jako demokratický orgán „rozhodla“ a její zástupci, kteří dostali „carte blanche“ k provádění určitých akcí, kontrolují chování zbytku rodiny. Vztah členů rodiny k sobě může mít hodnotový a instrumentální charakter. Převládat by měl hodnotový vztah členů rodiny k sobě navzájem. Navíc je to zakódováno v jejich očekáváních a požadavcích na sebe navzájem. Není těžké si to ověřit při bližším pohledu na vztah mezi mladými manžely. Každý z nich chce být v zásadě milován jen tak, pro nic za nic: ne pro krásu, ne pro věk, ne pro materiální bohatství, ne pro postavení atd., prostě pro to, že existuje, existuje v tomto světlo a pouhou skutečností jeho existence má absolutní hodnotu. Dítě, ať si to uvědomuje nebo ne, také chce, aby ho jeho rodiče, prarodiče, bratři a sestry přijali takové, jaké je. Přitom ve vztahu k ostatním může mít rodinný příslušník zakódovaný, nikoli hodnotový, ale instrumentální postoj, který samozřejmě není vždy jasně rozpoznán. Dívka si upřímně myslí, že si bere svého milovaného, ​​a lidé, kteří ji sledují zvenčí, vidí, že má zájem o nadějného kariéristu, který jí může zajistit finanční pozici do budoucna, změnu postavení na výnosnější, dobro zdraví jejího vyvoleného atd. kdo má pravdu? Paradigma „hodnotový postoj – instrumentální postoj“ může vytvářet a vytváří určitou psychologickou vzdálenost mezi členy rodiny – „já a on (ona)“, „my a oni“, „rodiče a děti“, „mladší a starší“ atd. Některým (třeba prarodičům) se zdá, že přijímají druhé takové, jací jsou, ale ti u nich naopak hledají nějaký prospěch a naopak. V tomto protikladu, který není těžké najít v životě žádné rodiny, spočívá nejdůležitější morální a psychologický smysl její ovladatelnosti. Bez toho, aby se členové rodiny považovali za absolutní hodnoty, je obtížné je ovlivnit a dosáhnout přijatelných postojů a chování. Na druhou stranu je toho obtížné dosáhnout bez uspokojení jejich instrumentálních potřeb. Například manžel si uvědomuje, že jeho žena chce, aby zajistil materiální bohatství v rodině, a v zásadě tento požadavek, který je instrumentální, uznává. Ale pokud mu zároveň není ukázán hodnotový postoj, tzn. absolutní, neodsuzující přijetí, to značně otráví jeho vnitřní psychologický život a následně s největší pravděpodobností vztah mezi manželi negativně ovlivní jeho chování v rodině: „Co jsem já, stroj na vydělávání peněz? Totéž platí pro ženu, která ovládá domácnost a je nepravděpodobné, že by chtěla být „hloupou myčkou nádobí“. Přemýšlejte o tom, jak se budete chovat, když se k vám váš manžel chová hodnotně, bez posuzování a přijímá vás takového, jací jste. Je zřejmé, že s největší pravděpodobností svého partnera „zaplatíte“ stejným způsobem: potěšte ho, usnadněte mu rodinné potíže, radujte se z jeho úspěchů, podpořte ho v těžkých dnech a hodinách. Z psychologického hlediska tento typ vztahu poskytuje rodině budoucnost, odhaluje motivační zdroje členů rodiny a motivuje je investovat do jejího rozvoje. Nyní přemýšlejte o tom, jak se zachováte, když se po vás budou požadovat jen peníze, materiální bohatství, vynikající jídlo, čistota, poslušné děti a štědří rodiče. Je zřejmé, že takový postoj „vyhasíná“, ba úplně ničí důvěřivé vztahy v rodině, jejich vřelost, blízkost, spontánnost, uzavírá blízké lidi k sobě, vyvolává odcizení a chlad. V psychologickém smyslu vyhlídky pro rodinu tohoto typu vztahu