Dnes jsem ve zprávách znovu zaslechl frázi „lidé s postižením“, což mi opět zaskřípalo v uších. Z nějakého důvodu se v naší společnosti začalo považovat za neslušné nazývat postiženého člověka postiženým. Před HIA byla několik let na televizních obrazovkách a monitorech slyšet slova „lidé s postižením“. To se zřejmě aktivním handicapovaným nelíbilo a začali být rozhořčeni. Ale o tom níže mám obavy z některých otázek. Proč se slovo „zdravotně postižení“ stalo na státní úrovni urážlivým? Proč byl nahrazen výrazy „postižení“ a „postižení“? Odpověď samozřejmě zní. To je tolerance. Takže to není urážlivé nebo urážlivé, abych tak řekl - je to jemné. Teď na to přijdeme. Pokud existují lidé se zdravotním postižením, pak jsou zde lidé bez postižení. To je urážlivé a pobuřující! Mnozí z těchto lidí dokazují společnosti, že nemají postižení, že jsou schopni dosáhnout a dosáhnout více než lidé bez postižení. Proto bylo k tomuto pojmu přidáno slovo „zdraví“. Pak se ukazuje, že jsou lidé s postižením a jsou lidé bez postižení, tzn. hrdinové, super zdraví, super lidé. To, přesně toto, není urážlivé, aby to takové lidi slyšeli – názor většiny v této době. Ale! Pokud má člověk s ŽÁDNÝM postižením vřed, který tohoto člověka trápí nebo mu například často stoupá krevní tlak, ze kterého se nemůže jen tak zvednout z gauče, zatímco většina lidí se zdravotním postižením se může volně pohybovat po domě a obsluhovat , pak opravdu NENÍ invalidní? Nebo člověk se zdravotním postižením, který si udělal těžkou modřinu na noze, zůstává doma na nemocenské a neví, jak se přizpůsobit, a člověk s postižením, který má protetické chodidlo, běhá po městě i přes bolest Existuje mnoho příkladů, které lze vybrat a kdo chce, může to udělat sám. A zde je další slovo, které se vztahuje na osoby se zdravotním postižením – speciální. Tedy nezvyklé. A když jsou neobvyklí lidé, pak jsou i obyčejní. Řekněte mi, jak se liší neobvyklý diabetik jdoucí po ulici od běžného vítěze státní ceny? Nebo jaký je rozdíl mezi pracovníkem speciální podpory, který veškerý čas tráví u televize, a obyčejnou švadlenou, která šije krásné outfity? Jak vidíte, ani postižení, ani zdraví, ani zvláštní rysy neodrážejí realitu. Zbývá nám jediné slovo, hrozné slovo „postižení“. Před časem bylo v televizi spuštěno veřejnoprávní oznámení se slovy na konci videa: „A není žádný rozdíl mezi zdravotně postiženým a ne zdravotně postiženým lidé takové věci nesdílejí! To znamená, že stát nám říká, že lidé sdílejí, ale nějakým jiným způsobem. A jak potom? Video to jasně říká: podle tužeb, podle aspirací, podle talentů, a ne podle fyzických vad nebo jejich nedostatku. Je to tak? Je pravda, že není rozdíl mezi osobou se zdravotním postižením a osobou bez postižení? Podle Dahla: „[postižení] – muž z • *Francouza, který sloužil, ctěný válečník, který nemůže sloužit kvůli zranění, zraněním a zchátralosti.“ Jiné slovníky odkazují na „latinský invalidus – není silný, není zdravý, není schopen, není schopen...“ Není schopen, není schopen, nebo jak se říkávalo, slabý (důraz na „e“). Je zajímavé, když porovnáte „slabé“ a „omezené“, co si lidé vyberou, co je více urážlivé a které méně. Volím - slabý. Velmi krásné, velmi přesné a velmi ruské. Slabý člověk je ten, kdo nemá sílu, kdo nemá dost síly na to, aby zvednout talíř polévky, vstát nebo chodit, a kdo nemá v těle dost síly na to, aby nastartoval samoléčebné procesy a stal se zdravým je jedna kategorie lidí, kteří s těmito dvěma slovy většinou nikdy nebudou souhlasit, nebudou chtít a budou protestovat – jsou to matky, které mají „zvláštní“ děti. Samozřejmě to zní ošklivě: „Moje dítě je zdravotně postižené“ a oni si myslí, že fráze: „Moje dítěslabý“ je hrozné. je to hrozné? Dítě, dokud nevyroste a nezíská fyzickou sílu, není skutečně mocné a to neznamená, že je nemocné, znamená to, že je slabé. Nejvíce, pozor! Nejslabší člověk je miminko. Není to tedy nic hrozného. Přesto to zní báječně: "Mám "zvláštní" dítě." Ale řekněte mi, která matka nepovažuje své děti za výjimečné? Můžete odpovědět – vzácné. A ve společnosti není akceptováno říkat „moje dítě je výjimečné“ – je neslušné vyčleňovat své děti od ostatních. A tento luxus si může dovolit jen matka postiženého dítěte. Čas plyne, svět se zrychluje, melodická slova jsou nahrazována smysluplnějšími, a tak bylo slovo „nemocný“ nahrazeno „invalidním“. To je vše. Co by zde mohlo být urážlivé nebo urážlivé Jediné vysvětlení je, že lidé se zdravotním postižením nepřijímají sami sebe (z jakého důvodu je jiná otázka), svou situaci, své špatné zdraví, a tak hledají alternativy. Ale žádná důstojná náhrada neexistuje a čím dále, tím je to horší a opravdu to nemá smysl. Asi to málokoho napadlo, jinak by bylo všechno jinak. Postižení nejsou jen označení pro lidi nezdravé, ale patří také do určité skupiny lidí, do určité kategorie. Jsou dělníci a nepracující, jsou učitelé a studenti, lékaři a pacienti (a toto slovo mimochodem není urážlivé!) a jsou zdraví, normální (schopní) a postižení lidé. A všichni, kdo tvrdí, že se lidé nedělí na postižené a nepostižené, klamou sebe i ostatní. Postižení lidé, kteří se snaží dokázat, že nejsou postižení, kteří se jako takové nepřijímají, provádějí sebeklam a lze je pochopit. Jak ale můžeme rozumět těm, kteří stojí na druhé straně tohoto pojmu? Proč se tomuto slovu tak pilně vyhýbají, nahrazují ho, ztrapňují se a odvracejí zrak V mém vzdáleném dětství, kdy někdo z firmy něco nedokázal kvůli nedostatku fyzické síly, flexibility nebo obratnosti, se často našel někdo, kdo řekl: "Jste bezruký/beznohý... invalidní?" Doma jsme měli oni i já to samé. Jak ve škole, tak na ulici od známých i cizích lidí: „bez mozku“, „bez hlavy“, „slabý“, „že jsi úplně invalidní a neumíš zvedat?..“, „jsi úplně slabý a umíš“ nevytáhneš se nahoru?" a tak dále. A nejčastěji od dospělých. A to bylo vždy řečeno s negativním nábojem, s odsouzením, s pohrdáním, s úsměvem, s nadřazeností. Vyrostl jsem, vyrostli jsme, dospěli a... nic se nezměnilo. Ne, ne, změnilo se to. Nyní dokazujeme všem a sobě především, že jsme normální, že NEJSME postižení. V dnešní době od vrstevníků (i starších) často slyšíte, když je něco bolí a potřebují něco udělat: „Jsem postižený?“, „Jsem jako bezruký“, nejsem postižený – zvládnu to!“ atd. a opět se stejnou negativně nabitou zprávou dospívá mnoho dětí a letí k nim tyto skořápky, které na nás letěly a navždy nám zmrzačily jejich rodiče totéž, jejich prarodiče a tak dále po staletí, od koho se to neví a asi to není nutné. Důležité je, že vztah k lidem, kteří něco neumí, se rozšířil téměř všude a vštěpován je už od dětství věnovala pozornost lidem se zdravotním postižením, začínají vyvíjet aktivity k integraci nucených vyděděnců do společnosti a naopak. různé projekty, sociální reklama a všemožné životní příběhy kdysi uzavřené kategorie lidí Lidé na tento most přicházeli z obou stran, aby jej začali posilovat a rozšiřovat. A... uvědomili jsme si, že není dostatek materiálů a není kde je sehnat, a tenký most, který byl postaven, nebyl pevný, byl vratký. Lidé na obou stranách tedy začali vymýšlet nová zařízení, jak stavbu urychlit. Ale stále nemají dostatek materiálů – nedokážou si během okamžiku vyléčit duši, nedokážou změnit hluboce zakořeněný nepříjemný pocit. Tento pocit se nazývá nadřazenost. Ano, často to pobaví a zahřeje – jsem silnější, vyšší, rychlejší – jsem lepší než všichni. Ale setkání.