Můžete a měli byste přijít na terapii, abyste se vypořádali s různými problémy. A to jak situačních (prožívání rozvodu, nevěry, změny zaměstnání apod.), tak souvisejících s hlubšími potřebami souvisejícími s proměnou způsobu myšlení, vnímání, zpracováním traumat, utvářením nových vzorců chování riskovat „obnažení“ své duše před jinou osobou. Je v tom hodně strachu, například strach z hodnocení, že psychoterapeut v určité chvíli označí klienta za správného nebo nesprávného. Často od svých přátel slýchám: "Ano, přijdu k vám pro psychology a vy mě zaregistrujete v nemocnici." Myslím, že to dokážu zcela pochopit, protože nikdo nechce přijít řešit své problémy a skončit s dvakrát tolika problémy. A zde je důležité porozumět rozdílům mezi psychologem/psychoterapeutem/psychiatrem a také si uvědomit, že soukromá schůzka je vždy o důvěrnosti. I to je mezi lidmi poměrně častý strach. "Ano, pokud půjdu, řeknu ti něco takového, tento psycholog bude sám potřebovat psychologa." „Děkuji za váš zájem,“ rád bych řekl a připomněl mi, že psychoterapeuti jsou zkušení lidé, zvyklí se vypořádat s obtížnými emocemi. A také trénovaný, aby se vyrovnal s vlastními zkušenostmi a zkušenostmi jiného člověka. Častým strachem budoucího klienta může být strach z toho, že se dostane do rukou nezkušeného, ​​neopatrného a neschopného specialisty. Ano, bohužel, takové obavy nejsou neopodstatněné. Spousta lidí se tím popálila při hledání svého terapeuta. Na jednu stranu jsem rád, že se v takových chvílích lidé nevzdali a pokračovali v hledání ve snaze pomoci sami sobě. Na druhou stranu se mnozí retraumatizovali a ještě více pohřbili a zahořkli ve vztahu k psychoterapii. V tu chvíli, v počáteční fázi „vstupu“ do psychoterapeutického procesu, myslím, že by nebylo na škodu zeptat se na vzdělání specialisty. Kde a jak dlouho studoval, na co se specializoval, v jaké problematice nebyl kompetentní? Je to bezpečné a znalý terapeut rád zodpoví vaše otázky. Další obavou, kterou je třeba zmínit, je to, že terapeut nepřijme, nepodcení nebo zcela nesníží zkušenosti a potíže, se kterými se potýkáte. Zde bychom měli zaměřit svou pozornost na skutečnost, že většina psychoterapeutů velmi jasně chápe, že jakákoliv subjektivní zkušenost člověka má hodnotu a důležitost a zachází s nimi s náležitou pozorností mírně oslabený. Ale i zde na nás může čekat hanba Jeho Veličenstva, jak je to složitý pocit. A to nejdůležitější je výhradně sociální. Stud se v nás rodí a generuje jinými lidmi. Není výlučně negativní, někdy dokonce užitečná, reguluje sociální dogmata (stěží by nás potěšilo, kdyby v naší blízkosti chodili nazí lidé nebo se zabývali chlípnými činy) V psychoterapii však interakce s druhým člověk, stud zastaví mnoho procesů. A jeho oslabení je další úkol. Dovolte mi vysvětlit proč samotný proces psychoterapie je jakýmsi sebeodhalením v přítomnosti druhého člověka Někdy k sobě nejsme úplně upřímní. Někdy si nemusíme všimnout některých našich funkcí. Jak se například chováme k ostatním. A někdy nevidíme, že to, co nás pobuřuje na jiném člověku, žije v nás, ale pouze dostává jinou podobu. A abychom si toho všimli, uvědomili, prožili, pochopili, potřebujeme právě to druhé A i s tím nejupřímnějším přístupem, s vysokou úrovní připravenosti a uvědomění, mluvit (!) o sobě, o našich skutečných pocitech a postojích. těžké, protože strachů je hodně (psal jsem o nich dříve). Mnoho dalších bolestivých zážitků. Nebo obecně nedostatek zkušeností s důvěrou druhému. A proto se zdá, že nás stud chrání. Hanba klame, překrucuje, prezentuje se ve více společensky schváleném světle, nahrazuje skutečnou touhu!