Vypadalo to jako tak jednoduchá otázka. Jak je ale pro některé lidi těžké najít na ni odpověď Případ z praxe, na který nikdy nezapomenu. Drogové rehabilitační centrum. Přede mnou sedí vysoký mladý muž. Ve dvaceti letech má již dlouhou historii užívání heroinu. Jemná duchovní organizace, schopná empatie, příjemná na rozhovor, moudrá nad jeho roky a v jeho očích - Univerzální smutek... - Co chceš teď? - Nevím. - Cítíš své tělo... Co chceš? - Nevím. Nic. - Dobře, pak počkáme, až pochopíš, co chceš. Souhlasíte?) Sedíme mlčky a občas se na sebe usmíváme. Uplynulo deset minut: "Cítím se unavený ze sezení, chci se trochu projít?" (Zaměřuji se na cítění a chtění). Zavrtí hlavou, že mu to nevadí "No, jak?" Vraťme se k otázce? Co chceš - nerozumím. Jak dlouho tu budu sedět - nevím). Nespěchám. Počkejme, až pochopíte, co chcete Vzhledem k tomu, že předchozí pokusy najít odpověď na tuto otázku byly neúspěšné (po heroinu došlo ke snížení citlivosti a ztrátě kontaktu s touhami), rozhodl jsem se, že i tentokrát mu dám příležitost najít. odpověď na tuto otázku. Byla druhá hodina, chlapi se už scházeli v centru na večerní skupinovou terapii a my jsme slyšeli jejich kroky a smích. Mladík se vzpamatoval a zeptal se: "Můžu jít?" - Co chceš? Myslím, že konečně, teď řekne, že chce jít ke svým přátelům. - Nevím. Nic. - Tak budeme dál sedět - Dobře, Marina Vasilievno... - Jestli nic nechceš, sedni si. Půjdu na chvíli ven, potřebuji připravit hudbu. Přijdu asi za deset minut. Sedíme a díváme se na sebe. A přesto se to stalo, jeho tvář zrudla v rozpacích a smál se... - Co chceš - Na záchod!!!!!!!!!! - No, konečně!))) - Můžu jít - Samozřejmě, jít. Zítra budeme pokračovat, začneme stejnou otázkou a zítra byla úplně jiná práce. Přišel animovaný, v jeho očích jsem viděl zájem: "A co bude dnes?" " "No, pojď, zeptej se, jsem připraven")). - Ahoj, jak se teď cítíš? Nečekal jsem to, byl jsem zmatený. - Nevím. - Vnímej své tělo ... Co jsi cítil, když jsi slyšel moji otázku... - Co teď cítíš? voda, pití - Co chceš teď? - Jdi na procházku nebylo možné chtít, bylo to špatné, bylo to ostudné a že si dlouho neuvědomoval a nechápal své touhy, jako by žil automaticky nebo ve snu..... A viděl jsem toho hodně vděk a vřelost v jeho očích byla zveřejněna se souhlasem klienta..