Od autora: Tento článek vyšel 15. dubna 2012 zde: Krásný člověk nemusí mít nutně adekvátní sebevědomí. Navíc, když prožil celý svůj život, možná ani neví, že byl ve svém životě krásným člověkem. Pak při pohledu na fotografie svých předků nová generace (pravnoučata, prapravnoučata) ukáže a řekne, že tohle je moje prababička nebo praprababička. Byla velmi krásná, ale ona sama o tom nevěděla... A pravda, každý člověk je svým způsobem krásný, ale ne každý člověk od dětství, z toho či onoho důvodu, pochopil, že on, osoba, je samostatnou osobou, která má právo být považována za individualitu. Naopak nám vyprávějí z kolébky, koukejte na Glašu, jak jí, a koukejte na Péťu, jak hrabe lopatou na pískovišti, a koukejte na Vova, jak ohlodává žulu vědy... Atd. a tak dále. A když vyrůstá, dítě se dívá na každého, ale ne na sebe. Miminko přestává skutečně cítit samo sebe, začíná se stahovat do sebe a krása daná přírodou je před malým človíčkem skryta v jeho komplexech, protože necítí naše tělo, neslyšíme jeho skutečnou touhu. „Spát“ se změní na „jíst“, „projít se“ se změní na „spát“ nebo „sledovat televizi“ atd. Tělo říká: "Jsem unavený, pojďme si někam odpočinout!" Říkáme: "Ne, milé tělo, žádný byt, žádné auto, buďte trpěliví!" A tělo vydrží, opotřebované Při chůzi po ulici můžete vidět mnoho krásných malých dívek, dívek, žen, na jejichž nohách vidíte boty na podpatku, které se (soudě podle jejich chůze) prostě nenosí. Proč potřebují takové boty? Kromě určitých situací nebo situací vyžadujících pravidla v organizacích se boty na vysokém podpatku používají... ke zvýšení sebevědomí!!!. A čím vyšší si chtějí zvednout vlastní sebevědomí, tím vyšší podpatek nosí. Ale sebevědomí dívky, která se v těchto botách potácí, se nijak nezvedne, ona (sebeúcta) bude prostě zapomenuta. čím dále se boty v podpatcích stávají minulostí. Proč píšu tento článek? Bolí to... Opravdu chci holkám říct: „Podívejte se, milá stvoření, jak jste krásná! Bez válečných nátěrů, bez bot s obrovskými podpatky, prostě takové, jaké jsou!“ Vážení rodiče! Jak miminko roste, je pro něj důležitá pochvala za jeho činy od těch, které miluje. Když máma a táta reagují adekvátně na jeho činy a v určitých chvílích nešetří chválou, řeknou slovo „výborně“, zároveň tleskají rukama, hladí ho po hlavě (zahrnují téměř všechny způsoby) a říkají milovaná slova : „Miluji tě, miláčku, jen za to, že jsi!“, dítě si vypěstuje adekvátní sebevědomí, že to dokáže, že je skvělé! V určité chvíli zmizí potřeba dítě chválit, už to dělá samo: tleská rukama a hladí se po hlavě. A takové miminko, které se postupně přesune do dospělosti, již nebude potřebovat něčí hodnocení ani chválu: je přesvědčeno, že je krásné, je přesvědčeno, že když si stanoví skutečný cíl, bude ho moci dosáhnout, je prostě SEBEVĚDOM! A to je hlavní věc!