Ahoj milí přátelé, dnes se chci podělit o svou novou autorskou terapeutickou pohádku. To se nazývá. Žít, protože...Ve velmi obyčejné rodině se jednoho dne narodila malá a hezká holčička Zoya. Její rodiče měli z jejího narození radost. Děti jsou totiž vždy roztomilé a skvělé. Děti jsou pokračování. Podpěra, podpora. Podpěra, podpora. Smysl života a víra v přítomnost štěstí na této Zemi Dívka vyrostla. Nezpůsobil vůbec žádné potíže. Máma a táta byli často zaneprázdněni svými dospělými záležitostmi. Dítě bylo často smutné, když zůstalo samo. Samotu jsem se snažil vyplnit kreativitou, hračkami a knihami. Zoya sama nevěděla proč, ale nedokázala normálně komunikovat se svými vrstevníky. Moje fantazie vykreslovala hrozné obrázky. Na jednu stranu jsem chtěl být aktivní a být lídrem. Na druhou stranu se zdálo, že by mohla říct nebo udělat něco špatně. Všichni by se smáli a ukazovali prstem, Zoya snila o tom, že jednoho dne bude její jemná duše pochopena a její osamělost bude naplněna. Určitě se najdou lidé, kteří se stanou její „smečkou“. Budou přátelé a láska. Společně budou zdravit východy slunce a vyprovodit západy slunce. Dívka vyrostla. Ale každý den jsem si uvědomoval, že život se nemění k lepšímu. Pronásledovala ji samota. Nebyli žádní přátelé. Snažila se potěšit lidi. Ale navzdory tomu pro ně nebyla vůbec zajímavá. - Byla se sebou Zoya spokojená - Ne! Pohlédla na svou osobnost s lítostí. Často jsem přemýšlel, proč jsem „přišel“ na tento svět? Proč žije ve světě? Proč se každé ráno probouzí? Čeho chce dosáhnout? Nebyly známy žádné odpovědi. Ten život je nespravedlivý. V knihách o psychologii se Zoya snažila najít pravdu o svých neštěstích. A našla to. Rodiče nevěnovali patřičnou vřelost a pozornost. Uvnitř rostla zášť. Zášť vůči ostatním a světu. K Planetě Zemi a Stvořiteli se Zoya naučila povolání, které se jí vůbec nelíbilo. Dostal jsem práci, která mě nebavila. Všechno kolem mě dráždilo, rozzuřilo a bolelo. Lidé kolem vypadali šťastně. Hezky si povídali a vesele se smáli. Drželi spolu a byli „smečkou“, ve které pro ni nebylo místo, se Zoyin život změnil v nekonečný začarovaný kruh. Pracovat doma. Doma na ni čekali její staří rodiče. Máma a táta pomalu stárli. Vyžadovali pomoc a pozornost. Reptali jako staří muži. Často mluvili o vnoučatech Zoya neviděla žádný jas v budoucnosti. A minulost vypadala jako pevný černý stín. Nebylo nic drahého. Nic a nikdo. Všude mě provázela jen samota, bolest a prázdnota. Jednoho dne hrdinka dlouho plakala. Jedla smutek s velkým kusem Napoleona, ráno upadla do těžkého spánku. Zdál se jí zvláštní sen. Je to, jako by stála na straně planety Země. A ona se rychle otočí opačným směrem a přetočí čas zpět. Zoyina magická vize se „otevřela“. Přes obrovské vzdálenosti byla schopna vidět svůj vlastní dům. Viděl jsem malou, hezkou dívku. Holčička se zasmála. Něco jsem kreslil na kus papíru do alba. Dívka byla tak známá a krásná. A přece - byla šťastná... Hrdinka se podívala zblízka a poznala se v ní! Tohle se fakt nemohlo stát. Určitě jen zkreslení spánku a snů - "Sny?" - Najednou se ozval jemný, neznámý hlas. Byla jedna na jednoho jako z pohádky. - "Sny jsou vždy součástí reality." být znovu jako v dětství?“ Tyto otázky mě zasáhly do hloubi duše. Zášť naplnila celé její vědomí. „Jak dlouho ještě musím trpět? ..Nenávidím tě! Svět není fér! Už tě nechci vidět! A víla, čarodějka, náhle zmizela, hlava hrdinky se začala prudce točit, podpora pod nohama zmizela.letící? - na tom nezáleží. Zoja se už nestarala o všechno a všechny. Moje tělo a mysl pociťovaly nekonečnou bolest, zoufalství, vztek, obrovskou vinu a hanbu. Žena ve skutečnosti selhala. Nepodařilo se jí najít „své lidi“. Staňte se součástí „smečky“ a buďte šťastní. Víření začalo pomalu mizet. Zoya si uvědomila, že je na svém dvoře. Sedí na starém, mírně rotujícím kolotoči. Jedna ku jedné, stejně jako ve skutečnosti. Prezentováno pouze v některých jiných, jasnějších a světlejších barvách. Všechno kolem vypadalo jako obnovené. Obchod, dům, hřiště. Změny ve světě kolem mě mě trochu zaujaly. Pak jsem si ale znovu vzpomněl na slova Víly – Čarodějky. A bolest zrádně „promluvila“ v duši, kolikrát bylo Zoye řečeno, že musí něco změnit? Je její vlastní vina, že její život je prázdný? - Stalo se to tisíckrát a tisíckrát. Pokusila se Zoya udělat něco, aby se všechno změnilo? - Přirozeně! Počítal se každý krok. Chtěla se líbit. Snila o tom, že ji ostatní milují. Ale i sama na sebe byla stále nepříjemná. Hrdinka znovu propukla v pláč. Myslela si, že i ve spánku má noční můry, ne šťastné duhové zebry - proč zrovna ty, teď jsem si vzpomněla, že Zoya začala hlasitě vzlykat. Chtěl jsem teď jediné - probudit se. Přestaňte cítit bolest. Koneckonců, ve skutečnosti jsem se už dávno naučil nasadit si na srdce „masku“ a zůstat ve věčné apatii, ale sen neskončil. Trvalo to... Trvalo to... Trvalo to... Hrdinka sklouzla z houpačky. Ve vzteku začala mlátit rukama a nohama do prašné země. Hlasitě křičela. Čas jako by zamrzl ve věčnosti. V mé hlavě byla prázdnota. Její hlas zeslábl a síly ji opustily. Na podlaze ležela vyčerpaná žena. Rozloučil se se životem. Najednou jsem uslyšel šťastný dětský smích. V současné situaci byl tak nevhodný, že se mu v krku začal zvedat nový výbuch vzteku. Zoya zvedla hlavu. Chtěla křičet na dítě, které nenáviděla. Když jsem najednou vedle sebe uviděl... Holčičku. Dívka jí tak podobná Ne, ne! Samozřejmě to nebyla jen dívka. Byla to ona sama. Ve věku 5 - 6 let, od narození. Holčička držela v rukou list krajiny. Byla na něm nakreslena Rainbow Zebra. - "Každý jasný pruh je nové kouzlo!" - Dítě vysvětlilo s úsměvem. - „Teto, řekni mi, že neumíš kreslit duhové zebry, utři si slzy, já tě naučím, co znamená! všechno dopadne!" Dívka přišla a svým způsobem Zoyu něžně objala." - opakovala hrdinka tiše a přitiskla se k malému, tak silnému a bystrému dítěti. Mohla by Zoya té maličké přiznat, že ji zklamala? Koneckonců „kreslila“ „tužkami“ pro všechny. Ale ne pro sebe. Hej, chtěl jsem to mít rád. Buď správný. Není zde prostor pro chyby. Vždy načas. Buď hodný. Snila o tom, že ji lidé přijmou a budou ji chválit. Kvůli tomu se vzdala svých zájmů. Úplně jsem zapomněl na sebe. Noční můra se změnila v pohádku. Zoya dívku objala a cítila, jak je plná síly a víry. Víra, že vše bude určitě dobré! Pro toto malé modrooké dítě. Na kterou jsem si tak dlouho nevzpomněl. Teď byla připravena na hodně. Zvonění budíku přerušilo znepokojivý sen. V mé hlavě byla prázdnota. Ale v mém srdci poprvé po dlouhé době zasvitl úsvit naděje. Zoja šla do práce. Den ubíhal jako obvykle. Kolegové jí nevěnovali žádnou pozornost. Šéf jí ještě jednou vynadal za dokumentaci, kterou celý týden pilně psala. Jenže dnes tomu všemu žena nevěnovala pozornost rychlým hledáním prstů, zadala do vyhledávače dotaz - tanec ve městě R... Na kus si zapsala adresu studia. papíru. Zoya se tajemně usmála Zebra, i když se jí nic nepodaří..