Organizování a dirigování této skupiny se pro mě i pro jednotlivé účastníky inscenace ukázalo být tak trochu zkouškou! Ale začnu od začátku...dlouho jsem přemýšlel a vnitřně se připravoval na držení této skupiny. Něco uvnitř neustále vzdorovalo. A přesto jsem sebrala odvahu, zorganizovala skupinu na internetu, řekla přátelům a známým, že sestavuji terapeutickou skupinu pro divadlo a udělala brožuru (ukázka je na konci eseje). Pár dní před akcí jsem přemýšlel o jednom kamarádovi, který by mohl hrát hlavní roli ve hře - Guido! Napsal jsem SMS s pozvánkou. Zavolal zpět! K mé radosti téměř okamžitě souhlasil, že přijede, ale s rezervou, pokud to půjde a nejsou žádné nouzové důvody, proč nepřijít! A nyní nastal tento den. přišlo 5 lidí. Hra vyžaduje - 7. Začal jsem se trochu bát. Pak se dohodli a účastníci si vybrali role, někteří si vybrali dvě role. Volba proběhla téměř spontánně. Což mě uklidnilo. Proces předběžného čtení hry začal ještě před samotnou akcí A tak to všechno začalo... bytí a žití, prožívání a zkoušení pro každého, a zejména pro účastníka, který hraje průřezovou roli v průběhu hry - Role of. Guido! I moje napětí rostlo! Role hlavní postavy byla pro účastníka obtížná. Bylo slyšet depresivní hlas a řeč byla nezřetelná. A ve scéně, kdy Guido komunikuje se svou zesnulou matkou, se v určité chvíli účastníkovi sevřelo hrdlo... Nastala těžká pauza ticha, která vypadala jako věčnost! A pak účastník vystoupí ze své role a požádá o zastavení představení. Začínám si to ujasňovat... Nabízím různé možnosti – dát si pauzu, změnit roli. K mé radosti souhlasí, že si dá čas na odpočinek... 10 minut. A pak můžeme pokračovat. Vyhlášena přestávka! Dále v průběhu hry, kdy hlavní hrdina žil svým životem, se náš účastník choval odvážně. Přestože jsme si mezi scénami dávali přestávky, napětí zůstalo a mně se zdálo, že účastník hraje ze všech sil! Podporoval jsem hrdinu, jak jsem mohl! V určitém okamžiku jsem si všiml, jak je skupina také ustaraná, empatická a sympatizující. Něco důležitého se dělo! A pak jsem si uvědomil, že teď jsme všichni spolu s ním, s účastníkem, s hlavním hrdinou hry – Guidem, a že nejdůležitější je, že si poradí, to prostě jinak nejde. Pak se zdálo, že je to snazší, zbytečné vzrušení a napětí zmizelo a přišel klid a trochu radosti. A závěr hry prožili všichni zúčastnění s menším, ale přetrvávajícím napětím. Bylo to ale jaksi jiné – zajímavější a kvalitnější, možná i živé. Jinými slovy, pokud se to stalo, pak to tak muselo být, protože se to stalo! A pak zazněla poslední slova hry, tichá, ale pronikavá a účinná! Nastalo ozdravné a krátkodobé ticho... Po kterém zvu všechny účastníky, aby se posadili do kruhu a řekli si, co chtějí... Podělte se o své zkušenosti a pocity, svůj stav a myšlenky. Diskuse, která následovala, mě překvapila a byla jsem vnitřně potěšena hloubkou a důležitostí slov, která účastníci vyslovili... Účastníci měli různé otázky, od problémů dítěte a rodičů až po strach ze smrti a svobody. Někteří říkali, že je to podobné jeho životu, jiní o pocitu viny jako rodiče, o odpovědnosti a svobodě. Vyvstaly otázky, jak naučit naše děti takové svobodě a zodpovědnosti za život. A protože hra, stejně jako život, nedává obecné odpovědi pro každého, doufám, že si každý našel něco svého, možná vlastní odpověď nebo nové otázky, a to se pro něj, doufám, stalo důležitým a užitečným. Ostatně, abyste mohli začít chodit, je potřeba udělat alespoň první krok, doufám a věřím, že to někdo v naší skupině udělal. A v duši jsem cítil radost z myšlenky, že toto setkání splnilo svou malou, ale důležitou funkci. To umožnilo účastníkům v rámci možností zamyslet se nad sebou a svými životy, otevřít se sobě i druhým, podívat se na svůj život jinak, prožít událost s ostatními a zažít, jak by již mohla být jiný=59