Když vyrůstají jedno, dva, tři, se svými dětmi často sleduji kreslené filmy. Existují výjimečná mistrovská díla. Mnohé z nich jsem psychologicky rozebral ve svých předchozích článcích. Všechny animované pohádky, i když jsou vytvořeny pro děti, jsou naplněny hlubokým, nedětským významem a s postupem děje dosahují vážné metaforické roviny, jako pohádky. by měla být pochopena nikoli povrchním rozborem řečeného, ​​ale hlubokým pochopením významů, pronikáním do podtextových závojů. Což je vlastně to, co děláme v našich dialozích Dnes bych se rád dotkl další slavné karikatury – „Nevím na Měsíci“, nebo spíše jedné metafory z tohoto kresleného příběhu. Vysvětlím, vážení diváci, pravděpodobně si pamatují, jak se Dunno, když se dostal na Měsíc, o něm dozvěděl následující: náměsíčníci mají tajemný rajský ostrov, na kterém je život plný bezstarostného potěšení, rozkoše a radosti. Dostat se tam je velké štěstí! Obyvatelé ostrova nepracují, nepracují, ale celé dny si hrají a odpočívají. Ozvěny z ostrova se ozývají hlasitým, veselým smíchem. Zdá se, že život ostrovanů je vrcholem snů! Ale! Jak se zápletka vyvíjí, ohromení hrdinové se dozvídají krutou pravdu o „rohu ráje“: bezstarostný a nečinný život plný rozkoše a požitků promění ostrovany v bečící a hloupé ovce – všechny děti na ostrově bez výjimky, jsou pomocí takových strategií přeměněny v poddajné zvíře na porážku... Děsivá metamorfóza! Pronikavá metafora, ale musíte souhlasit s tím, že tato alegorie není bez skutečných důsledků. Existuje pro to tolik důkazů. Uvedu jen několik podmíněných příkladů. Rozhlédněte se kolem sebe a všimnete si tisíců živých, skutečných... Příběh první: Třiačtyřicetiletá žena si stěžuje na svého syna. „Celý život jsem ho hlídal. Žádné odmítnutí. Měl všechno a to nejlepší: komerční mateřskou školku, prestižní okresní školu, zábavu, kluby, divadla a-a-a doma žádné povinnosti ani pracovní vytížení. Další je zaručené přijetí na vysokou školu. A pak – to nešťastné vyhazov. Nenadávali mu: nevytáhl to, naučí se to a udělá to znovu. Ale ne, uplynuly tři roky, nemůže pokračovat ve studiu na vysoké škole a není zvyklý pracovat. Nyní je jeho život alkohol a počítač. A já, jako předtím, jsem vždy po ruce... No, co mu chybělo?! Kde ho postrádali?!...“ Druhý příběh. Sedmačtyřicetiletá žena mluví i o svém synovi. „Ve 20 letech se můj syn zamiloval do nebe. Typ, který prostě říká "Ááá!" Oženit se. Nastěhovali jsme se k rodičům dívky. Po 4 měsících poslali mladé lidi do práce. Nedovolil jsem to! Můj syn je nadějí na prestižní univerzitu. No a co kdyby se zamiloval, cestu vydrží, dokud se nenaučí - 5 let... Proč by mělo dítě pracovat?!... Obecně se s tou holkou rozvedli. Rodina nemohla přežít. Co pak? Našla jsem jinou - milou, starostlivou: krmí, pečuje, opatruje, hlídá malé dítě. Co je špatně? Oči potemněly. Celý zešedl. Nudila jsem se. Vypuštěný. Pamatuje si svůj první – vidím. A ona, stejně jako on, teď není volná, vdaná. Neměl jsem pak toto manželství rozrušovat. Ve snaze o snadný podíl zničila osud dítěte. Nešťastný člověk! Třetí příběh Padesátiletá žena, opět o svém synovi. „Jediný syn. Nástupce příjmení. Naděje pro velkou rodinu. Křehký. Speciální. Nikde jsem se nemohl domluvit. Kolik škol se změnilo... Zachránili mě odevšad... Nešel jsem na vysokou. Nedostal práci. Ženatý, rozvedený, neměl děti. Nikam se to nehodilo... Ztratil jsem sám sebe. Upadl do deprese. Je na prášcích. A truchlí, truchlí. Jako by na sebe ze smutku položil ruce. Ale jak moc se snažili, jak se o něj starali... Nic se neodmítalo... Jen soucit, jen lítost...“ Milý čtenář si samozřejmě alegorie s karikaturou všiml? Přehnaná péče, patologická péče, duši kazící mateřská adorace a naprostý nedostatek odhodlání jsou cestou k předvídatelným výsledkům. Takto vychované děti, neuvěřitelné rozmazlené, se ve skutečném, drsném životě přirozeně zhroutí a promění se v „beránky“... Připomeňme si znovu...