Proč se mi děje to, co? Jak to, že pokaždé, když šlápnu na stejné hrábě, měl jsem například uchazeče o různé pozice, kteří při výčtu svých posledních tří nebo čtyř zaměstnání přiznali, že všechny předchozí firmy zkrachovaly? Jak si můžete vybrat společnost pokaždé, kde NENÍ vše stabilní? Ano, velmi jednoduché Faktem je, že každý z nás žije podle daného scénáře. Scénář je jakýsi životní plán. Životní scénář každého člověka je jiný, ale my se životem pohybujeme jako lokomotiva po kolejích... Teorii scénáře poprvé vyvinuli E. Bern a K. Steiner. Jako každý příběh má scénář začátek, prostředek a konec. To znamená, že už před narozením je vlastně předem dané, jak se narodíte, jak se k vám budou vaši blízcí chovat, jakých úspěchů v životě dosáhnete, kdy a za jakých okolností odejdete z tohoto světa. A to není magie ani věštění. Psychologové, kteří pracují se životními scénáři ještě před narozením miminka, mohou mnohé napovědět o tom, co ho v budoucnu čeká. Scénář má své hrdiny a hrdinky, padouchy i vedlejší postavy. Scénář života může být tragický nebo komický, zajímavý nebo nudný, inspirující nebo ostudný. Scénář je posilován rodiči a formován od početí do 4-5 let života dítěte, leštěn až do 7 let a poté potvrzen. Jako dospělí někdy ztrácíme strategie, které jsme zvolili v dětství. Když vstupujeme do scénáře, většinou si neuvědomujeme, že si přehráváme strategie z dětství. Proto si vybíráme stejné ženy nebo muže, proto se neustále dostáváme do nějakých problémů, a proto zůstáváme outsidery, i když chceme. Vychází z plánu našeho života, že si zvolíme to či ono povolání, scénář řídí naše chování, myšlení a pocity. Striktně se řídíme svým scénářem do 19 let (v tomto věku se formuje naše vůle) a pro některé i celý život. Po 19 letech, s vědomým postojem k životu, můžeme změnit svůj scénář tak, jak chceme. Proč jako dítě přijímáme scénář života? Dítě se řídí scénářem v souladu se svým vlastním vnímáním světa kolem sebe. Toto vnímání je založeno na percepčních vlastnostech a schopnostech dítěte vědomě reagovat a jednat v realitě. Řešení scénářů představují nejlepší strategii dítěte pro adaptaci a přežití ve světě, který se mu ve věku 0-4 let často zdá nepřátelský a nebezpečný. Zvláště pokud takový postoj posilují rodiče, prarodiče... „Nepadni“, „nejezdi tam“, „jeď rychleji“, „udělej radost druhým“, „buď silná, jsi chlap“ ... Samozřejmě jako dospělí myslíme jinak Odpovídáme na zprávy od nadřízených, rodičů a dalších pro nás významných lidí. A když jsme malí, nasáváme vše jako houba, bez rozboru a možnosti něco odmítnout. Nepřímé pokyny, zprávy, které může dítě od rodiče dostávat v podobě určitého chování a jednání, jsou poměrně rozmanité. Uveď alespoň příklad poselství „nebuď sám sebou“, když máma nebo táta opravdu chtěli kluka, ale narodila se jim dívka a začnou ji vychovávat jako muže. Existují víceméně bezpečné scénáře jako: „hlavu dolů, nebuď vůdce“, ale jsou i agresivnější, které ohrožují celistvost dětské psychiky, jako „nežij“ ( když dítě nebylo očekáváno). Uvedu příklad jednoho ze životních scénářů šéfa malé firmy. Během certifikace, rozhovoru se zaměstnanci jsme se dozvěděli, že vyjadřovali nespokojenost se svým manažerem. "Šéf je úžasný, upřímný, ale když dojde na nějaké problémy, nedělá nic." Například musíte platit nájem za prostory, ale nevydělali jste žádné peníze atd. a zároveň vůdce, jako by se nic nestalo, pokojně hraje solitéra ve své kanceláři. Při komunikaci s režisérem dostal otázku, jaká je jeho oblíbená pohádková postava? (Otázka mimochodem pro HR manažery, kteří vybírají personál). Co myslíš!