„Já“ jsem „Já“Kdo jsem? Co jsem? CO MĚ DĚLÁ? Bez jakých svých vlastností bych přestal být sám sebou? Tyto a další podobné otázky si alespoň jednou za život položí každý člověk. Někdy mnohokrát. Odpověď na takovou otázku někdy trvá celý život. Cítit se jako sám sebou je pro každého člověka nesmírně důležité. A někdy to nejde snadno. A někdy o to bojují. Já, to je na jednu stranu přirozeně – já jsem, tohle jsem. Lidé neustále mluví a píší o tom, jací jsou, a není na tom nic mimořádného nebo neobvyklého. Na druhou stranu se jedná o velmi složitý vnitřní útvar se spoustou procesů a vlastních zákonitostí. Podělím se s vámi o to, co jsem se naučil o „já“, tedy „já“ se skládá ze dvou částí: 1. Obraz "Já".2. Pocit „já“ Obraz „já“, tedy představa sebe sama, je součtem kvalit, vlastností konkrétního člověka, které podle jeho názoru vlastní. Znám přibližný soubor vlastností, které lze použít k popisu lidí. Z této množiny vybírám ty, které se mě z mého pohledu týkají, které mám Tato schopnost utvořit si představu o sobě je pro jedince velmi důležitá, především pro jeho postoj k sobě samému, k sobě samému. úcta. Začíná se formovat od 2-3 let s jednoduchými představami o sobě (a nejprve ve 3. osobě - ​​jako vnější pohled): „Masha nemá ráda kaši“, „Masha je dobrá“. Velká část tohoto sebeobrazu je absorbována ze slov a neverbálních reakcí rodičů a dalších blízkých. Dítě o sobě ještě nemá vlastní názor, ale existuje strach ze silných, velkých lidí a přesvědčení, že jsou chytří a všechno vědí na jeho tělesných reakcích, které ho podněcují, co se mu líbí a co ne. Dospělých se již méně bojí, cítí svou vnitřní sílu, proto se stává schopnějším analyzovat svět, sebe a své činy s větší svobodou a na základě této analýzy si vytvořit názor na sebe, svůj obraz „já“. Zvlášť výrazné je to v dospívání, kdy například matka říká synovi, že je „rychlejší“, a on jí dlouho a argumenty dokazuje, že tomu tak není (předtím celkem zdravé vztahy) V dospělosti se obraz „já“ může změnit. Ne tolik a ne tak rychle jako v dětství, ale dost. Děje se tak jak pod vlivem názorů jiných lidí, tak pod vlivem okolností. Člověk se například považoval za neschopného dělat kruté věci. Životní okolnosti se ale vyvinuly tak, že v jedné ze situací se při ochraně své milované dopustí krutosti vůči druhé. A předchozí mínění o sobě samém koliduje s realitou. Pokud člověk nechce změnit svůj názor na sebe, je pro něj těžké přijmout své nové já („Jsem ten, kdo je schopen páchat krutost a chránit milovaného člověka“), začíná vnitřní konflikt, protože mozek nemůže ignorovat realitu. Pokud se tento konflikt stane nevědomým, napětí z něj vyústí v „náhodnou“ podrážděnost nebo jiné nekontrolovatelné projevy V terapii značnou část času pracujeme v této oblasti – v sebeobrazu. Klient mluví o sobě – to je jeho obraz „já“. Někdy objevujeme rozpory v názorech, znalostech o sobě a řešíme je. Vždy, díky rozšíření uvědomění, se obraz „já“ stává hlubším, podrobnějším. Často se některé aspekty obrazu „já“ mění z „mínus“ na „plus“ nebo jsou doplněny příjemným poznáním o sobě samém Kromě mínění o sobě se objevuje POCIT „JÁ“. Tato část „já“ mě velmi zajímá. Ale je těžší o tom mluvit. Za prvé, pro člověka je těžké si toho v sobě všimnout. I když to má každý, zadruhé mi chybí slovní zásoba, která by odrážela znalosti o tom získané jak zevnitř (o mně), tak od klientů – většinou prostřednictvím mých pozorování během terapie nebo útržkovitých verbálních sdělení. Navíc, když si klienti začnou tento „smysl Já“ v sobě všímat a začnou ho zdůrazňovat, oni samiVypadají trochu vyděšeně a velmi váhavě říkají tato slova, pojmenovávají ty obrazy, které v tu chvíli chcete vyjádřit. Nejčastěji si myslí, že říkají něco velmi zvláštního. Do jisté míry je to pravda. Ostatně mluvit o pocitu „já“ u nás, lidí, není častým návštěvníkem. I když tento pocit je s námi vždy. Je jako vzduch – je stále s námi, neustále jej využíváme, je pro nás životně důležitý. Ale jak často o tom mluvíme? Není to nutné. Lidé o něm začnou mluvit, když se začnou objevovat problémy s jeho čistotou nebo dostatkem. Podobně začneme cítit nějaký vnitřní orgán a mluvíme o něm, když to bolí, když nastanou problémy. Totéž platí pro význam „já“. Když je s tím všechno v pořádku, člověk takříkajíc neví, „kde to je“. Například ne všichni dospělí přesně vědí, kde se nachází jejich slezina, ale i s tímto „orgánem“ jsou problémy. Dva nejběžnější jsou podle mého názoru: 1. Bezúhonnost.2. Právo být. Integrita „já“ a problémy s tím spojené jsou problémy především psychiatrického spektra. Nejsem v této oblasti odborník, takže o těchto porušeních mám jen přibližnou představu. Stručně jej představím. Za prvé, tyto poruchy se tvoří v nejranější fázi vývoje dítěte (od narození). A jejich vznik je částečně ovlivněn genetickými a biologickými faktory a částečně sociálními. Dítě zejména zpočátku zažívá pocit „já jsem“ prostřednictvím kontaktu s matkou. Ona se dotýká – on cítí, že tam jsou oblasti kůže, kterých se dotkla. Cítil hlad, plakal – matka ho krmila. A jen díky uspokojení této touhy cítil, že něco chce, a chtěl jíst. Před tím tu byl jen neurčitý, neurčitý pocit nepohodlí. Prostřednictvím kontaktu s matkou se rozlišují různé vjemy, touhy, pocity a postupně se formují do koherentního smyslu „já“. Později začíná vidět jednotlivé části svého těla, v mysli je spojuje a pak hmatový vjem „já“ doplňuje vizuální obraz „já“. Pokud dítě v těchto fázích nemá dostatek kontaktu, nemá kde získat hmatový pocit „Já jsem“. Samozřejmě s takovým vnitřním úkolem ustupují do pozadí všechny ostatní lidské potřeby a úkoly a takový člověk si nemůže zajistit vše potřebné k životu (hmotné předměty, vztahy atd.). Pokud za mnou lidé přijdou s podobnými obtížemi, nezavazuji se s nimi spolupracovat, protože vím, že vyžadují úplně jiný typ terapie, než jaký poskytuji. Neprofesionální pomoc může stav takového člověka zhoršit (vyvolat psychotický záchvat). I když v mé praxi existují případy, kdy se klienti také zabývají udržováním integrity svého „já“, vynakládají na to energii. Ale na rozdíl od výše popsaných lidí se tím nezabývají neustále a tento proces nevstupuje do vědomí. To znamená, že moji klienti nemluví o tom, že je třeba zachovat jejich osobnost. Dalším podstatným rozdílem je, že nepochybují o celistvosti svého těla. Při sebezkoumání však zjistí, že existuje řada metod a opatření, která používají k tomu, aby osobnost zůstala integrální. V přirozeném, zdravém stavu člověk taková opatření nepotřebuje, než jsem objevil samotný pojem „smysl pro sebe“ a dotkl se z nitra chápání integrity jednotlivce, zacházel jsem s takovými metodami povrchně a poněkud hrubě. jsou zbytečné a zasahují do člověka. Například s introjekty, pravidly. Sám jsem jich jako dítě hodně „snědl“ a podle toho jsem z nich byl unavený. Samozřejmě, že slepé dodržování pravidel mělo spoustu destruktivních důsledků, zvláště tak obrovské množství z nich. To ovlivnilo mé emocionální odmítnutí pravidel, když jsem začal „trávit“ introjekty ařadu z nich odmítl. Ale s tím jsem zašel příliš daleko. Když jsem na začátku své kariéry pracoval s klienty, vyjadřoval jsem své pohrdání pravidly neverbálně a někdy i verbálně. Dokud jsem neviděl jejich význam. Ne každé pravidlo zvlášť, ale SAMOSTATNÁ EXISTENCE pravidel v životě člověka. Pro mnoho lidí se stávají oporou. Pro člověka, jehož jeden rodič je chaotický, nepředvídatelný jak v útoku, tak v příjemných vlivech, se pravidla, která přináší druhý rodič, stávají útočištěm – tou silou, bez které se život zdá příliš chaotický, a tudíž děsivý. Můžete se alespoň nějak přizpůsobit pravidlům. S chaosem - běda...opakovaně jsem pozoroval podobnou funkci pravidel - jako podpory, vnitřního základu - v potřebě zachovat integritu jedince. Uvnitř člověka to zní asi takto: „Nejsem si jistý, co jsem. Nevím, na co se mám spolehnout. To je děsivé. Alarmující. Velmi. Pravidla mi ale dávají pocit většího klidu. Když dodržuji pravidla, vím, že jsem." Když jsem v minulosti útočil na touhu klientů dodržovat pravidla, držet je ve svém hodnotovém systému, útočil jsem na jejich potřebu zachovat si integritu. To zvýšilo jejich úzkost. Zdálo se, že klient „odolává“ něčemu novému a já jsem chtěl „dělat dobro“ :) Díky bohu, v těle byly zabudovány obranné mechanismy a klienti se přede mnou a před touto úzkostí bránili známým způsobem jim. Ale pochopení toho, o čem teď píšu, ušetřilo spoustu nervů jak mým klientům do budoucna, tak i mně. Samozřejmě stále věřím, že velké množství pravidel a jejich aktivní dodržování a udržování v hodnotovém systému má nepříjemné vliv na stav člověka a jeho život. Ale už na ně neútočím přímo, bezhlavě. Vyzývám klienta, aby se podíval na důležitost zachování „správnosti“ v životě. A pak je možné nahlédnout „za“ pravidla a vidět potřebu pocitu „já“, který je silný a integrální. Kromě pravidel existuje mnoho způsobů, jak si v takovém „polo-umělém“ zachovat integritu " cesta. Například u depresivních jedinců je to sebeobviňování. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že obvyklé bičování může také sloužit tomuto účelu – zachování „já“. Zdá se, že tento efekt je sebedestruktivní, nikoli sebezáchovný. Při hlubším zkoumání se ale ukázalo, že sebeobviňování je buď způsob ochrany před útokem („Ukážu, že se nadávám, pak mi budou nadávat méně“), nebo sebezáchovu před následky („Pokud to udělám nesměřuji hněv na sebe, nasměruji ho na někoho jiného a on na mě v reakci tvrději zaútočí – raději bych si vynadal a nedovolil, aby se to stalo“). Více o tom napíšu později – v článku o vině. Ale také, pokud člověk začne používat sebeobviňování (retroflexi) jako obranu, zvykne si na to a neumí si sám sebe bez ní představit. Neurotická obrana se stává součástí „já“. „Neurotická část je také součástí „já“, mého pocitu sebe sama. Vždycky jsem byl takový a nevím, jestli bych to byl já, kdybych to vzal nebo změnil." Člověk zažívá strach a úzkost z toho, že se stane „NE-JÁ“. V tomto případě se klient i terapeut ocitají v obtížné situaci. Klient je na jednu stranu unavený z pocitu viny, neustálé sebedestrukce a následků toho. Chce se toho zbavit a žádá, aby mu s tím pomohla. Na druhou stranu, když terapie úspěšně postupuje a je připravena půda pro změnu (klient navázal kontakt s tělem, výrazně pokročil v budování vnitřních i vnějších hranic atd.), nastupuje „stupor“. Klient říká: "Pojďme to změnit!" - a dívá se na terapeuta, omlouvám se, jako beran na novou bránu: oči široce otevřené strachem a prázdnotou. A to samo o sobě nefunguje. To může trvat několik sezení nebo možná šest měsíců. Potíž je v tom, že klient sám jen stěží rozumí tomu, co se s ním děje. To je jasně evidentní neverbálně. Vše ale spočívá v tom, že klient deklaruje, že chce tuto konkrétní vlastnost změnit, ale tvrdošíjně se neposouvá vpřed (zapomíná cořekli, že od terapeuta začíná něco očekávat, navzdory předchozím měsícům aktivní, plodné práce atd.). Ne vždy chápu, že v terapii jsme nyní dosáhli právě této fáze. Někdy zůstávám „hloupý“ několik sezení, dokud nemám myšlenku, že jsme se dostali do krize ve smyslu „já“. To je, když „část mě je již připravena stát se dalším „já“ a vyzkoušet si nový smysl „já“ a část mě věří, že když udělám krok vpřed, přestanu být sám sebou, přestanu. být vůbec „já“. Pak je možné ověřit, zda tomu tak je, zda tato krize nyní existuje a rozeznat ji, uvědomit si ji. Poté terapie nabírá jakoby „nový dech“. Hlavním přirozeným způsobem utváření silného a celostního pocitu „já“ je projev aktivní části nás – součásti energie reprodukce. Na první pohled to spolu málo souvisí – pocit „já“ a reprodukce, ale jsou to části stejné energie, která je v nás. Když si dovolíme cítit, chtít, vyjadřovat své pocity a touhy, činit volby, aktivně se pohybovat, znít atd., cítíme se plněji, silněji, náš pocit „já“ se stává silnějším a sebevědomějším. Bolí mě to a někdy mi při pomyšlení na téma „Já jsem já“ tečou slzy. Poměrně dlouhou dobu v tom místě ve mně (pokud se tak o pocitu mohu vyjádřit), kde měl být pocit „já,“ bál jsem se, vyděsil. Strach cítit to, co cítíte; strach z chtít něco, co není to, co milovaný člověk (a pak ostatní lidé) přijme; totální strach a napětí místo touhy vyjádřit se. Být to bylo děsivé. Toto je druhá nejčastější porucha ve smyslu „já“. Bylo děsivé udělat si volbu a pak čelit obvinění (pak sebeobviňování), neschopnosti prožít chyby a vyjádřit pocity lítosti, neschopnost truchlit kvůli nepříjemným věcem atd. A snažil jsem se nevybírat v sobě, ale snažit se uhodnout, co by se MĚLO vybrat. Nedal jsem tedy volný průchod hlavní části sebe sama, jejíž práce nám nejvíce dává pocítit naše „já“ – tomu se v Gestaltu říká funkce Ega. "Ego" - tedy "já". "Já jsem ten, kdo si vybírá." Když jsem se v důsledku terapie začal rozhodovat tak, jak to dělám nyní, začal jsem se cítit sám sebou. A bolí mě, když si pomyslím, že tomu tak nebylo vždy. Příští článek bude o procesu volby, jeho součástech, nutných podmínkách, obtížích, úskalích, důvodech a důsledcích vyhýbání se volbě hlavní nezbytné podmínky pro vytvoření smyslu „já“: 1. Je důležité mít v raném dětství zkušenost blízkých, vřelých, přátelských vztahů s dobrým kontaktem. To vám umožňuje mít pocit světa a sebe sama ve světě, který je docela pohodlný, stabilní a maximálně bezpečný (základní důvěra ve svět). Pokud tomu tak není, všechny síly jednotlivce směřují pouze k jednomu instinktu (přežití) a začíná nerovnováha. To dále zvyšuje strach ze světa a přispívá k pocitu nestability v něm, potřeba bezpečí není nikdy uspokojena a člověk se cítí špatně.2. Nikoli potlačovaný pud rozmnožování - tedy aktivní část osobnosti, schopná různých projevů a tužeb, schopnost užívat si, bránit atp. (někdy to zní jako schopnost být spontánní, zaujatý, kreativní, sebevědomý, nebát se dělat chyby atd.)3. Na základě předchozích dvou bodů se utváří pocit svého „já“, jinými slovy dobrá identita (když hluboko uvnitř sebe cítím dobře, že „já jsem, takový jsem“, cítím sílu tohoto a klidné právo být takový).4. Formované pozorující Ego (schopnost uvědomovat si sebe sama, vidět svůj vnitřní proces jakoby zvenčí), dobře vyvinutá funkce Já (schopnost rozlišovat všechny tři části struktury osobnosti – Id, Persona, Ego a provést výběrové řízení kvalitativně. Ještě jednou řeknu, že mě zajímá téma pocitu „já“. A uvědomuji si, že tomu ještě moc nerozumím. Ale já chci tohle. Proto, pokud máte dodatky, dotazy nebo pozměňovací návrhy k.