Od autora: Je to tak děsivé a bolestné, když vaši rodiče odejdou a vy pochopíte, že v tomto okamžiku skončilo dětství a vy už nejste dítě. Byl tu chlapec, kterého se velmi bál ztrácí své nejbližší - matku a otce. Někdy se v noci probudil a přemýšlel, co když máma a táta zemřou. Celý v slzách běžel do jejich ložnice a ptal se: Mami, tati, ty nikdy nezemřeš, na což rodiče odpověděli: Neplač, synku, až umřeme, budeš dospělý a samostatný a už budeme staří? a bude čas, abychom odešli, chlapec vyrostl a stal se manželem a otcem. A v jeho srdci stále žil strach ze smrti rodičů... Ano, změna jedné generace za druhou je přirozený životní proces, jako změna dne a noci, léta a zimy, ale přijmout tuto skutečnost v sobě je velmi obtížné a obtížné, bez ohledu na to, kolik je vám let, a můžete donekonečna mluvit o spoluzávislosti, o nedostatečném oddělení od rodičů ve 30, 40, 50 letech... Ale je to tak děsivé a bolestivé, když vaši rodiče odejdou. chápeš, že v tomto okamžiku dětství skončilo a ty už nejsi dítě, máma nezavolá a neřekne, že je zima a musíš nosit čepici. Táta tě neupozorní, že je mlha a že je lepší neřídit... A když jsem o tom přemýšlel, přistihl jsem se, jak si říkám: Je opravdu tak špatné zůstat malou holčičkou nebo malým klukem v každém věku, když jsou vaši rodiče? poblíž a chcete pomoci? A možná byste k nim měli být zaživa tolerantnější k těm, kteří bezdůvodně nadávali, zakazovali se vztekat a nadávat, nutili je jíst kaši a dobře se učit, dávali je do kouta a občas dostali ránu. pás. Ale to vše se dělo ve jménu lásky k nám jako k malým a poté jako k dospělým, z touhy chránit nás před bolestí, zradou, zklamáním a záští. Ano, kvůli této lásce jsme byli často umístěni do zlaté klece, aby nás chránila. A bez ohledu na to, jak moc fňukáme, že nás rodiče přehnaně chrání, porušují naše hranice, neposlouchají náš názor, ne vždy souhlasíme s našimi volbami – opravdu chceme, aby nás máma a táta objímali, líbali a chránili nás před vším úzkosti a strachy ze života, takže chci cítit toto bezpečí v náručí nejdůležitějších lidí v mém životě, a když v terapii znovu navážeme vztahy s mámou a tátou, je to tak přirozené a pochopitelné. Koneckonců, jak lze zapomenout na celý Vesmír, že byli v dětství. A na tuto lásku celý svět nestačí a láska neexistuje bez zklamání, bolesti a slz. Jinak to není láska, ale něco pseudofiktivního a smyšleného, ​​vůbec ne skutečného, ​​bez chuti, barvy a zápachu. To není láska, ale faleš. A všechny ty zkušenosti a trápení zrozené v tomto láskyplném kontaktu mezi dítětem a rodičem nám umožňují proniknout do hlubin naší duše, dávají nám příležitost toulat se těmito nekonečnými labyrinty nás samých – poznávat stále nové a nové stránky, otevírající nekonečné obzory. Vždyť to, co je uvnitř, je nekonečné, svůdné a fascinující a celý tento svět nám dali naši rodiče. Dali nám ten nejdůležitější dar na tomto světě – život! Děkuji za to! Text byl napsán na památku mého tchána Vjačeslava.