Nejčastější požadavek, se kterým jsem se ve své praxi setkal, začíná takto: „Jsi psycholog, víš lépe, poraď mi...“ A chci říct, že docela často to chci opravdu dát: já (takový dobrý člověk) jsem podstoupil dlouhodobou terapii (protože věřím, že je to jeden z nejdůležitějších prostředků rozvoje profesionality), podrobně analyzovanou a přestavěnou vztahy s rodiči, manželem a dalšími lidmi v mém okolí; číst hodně knih; Absolvoval jsem několik dobrých kurzů pro pokročilé. Obecně to vypadá, že jsem odborník na to, jak by všechno mělo být a fungovat. Ale tady je ten oříšek - moje zkušenost, kterou jsem prožil, není použitelná pro nikoho, kdo za mnou přijde jako klient nebo jen požádá o radu. Každý klient a člověk kolem mě má své životní okolnosti – rostli jsme, vyvíjeli se a momentálně jsme v úplně jiných podmínkách a prostředí (o genetice nemluvě); každý má své vlastní hodnoty, své vlastní cíle atd. Ukazuje se tedy, že když radím na základě svých zkušeností, na základě svých životních aspirací, může být relevantní pouze pro mě, ale nemusí být vhodná pro jiného člověka, může dokonce překážet a způsobit újmu. To je první důvod, proč neradím, druhý je, jak a pro koho nastávají důsledky rozhodnutí a jak je rozdělena odpovědnost ve vztahu psycholog – klient. Simulujme situaci: na schůzku za mnou přijde člověk, který přemýšlí, zda se s druhou polovičkou rozvést či nikoli, a žádá mě o radu v této věci. Řekněme, že věřím a svému klientovi řeknu, že je pro něj nejlepší zůstat v páru a nerozvádět se (nehledě na to, že je nutné prověřit výběr klienta samotného). A klient v domnění, že vím lépe než on, jak řídit JEHO volbu a JEHO život (protože jsem superprofesionál a vím, jak „potřebovat“), se řídí mými radami. A předpokládejme, že se v tomto vztahu nadále cítí velmi špatně a nic se nezmění (na tom jsme nepracovali). Koho bude klient v tomto případě vinit? PSYCHOLOG se v očích klienta ukazuje jako zodpovědný za SVÉ rozhodnutí. Ale i když se budeme řídit radami někoho jiného, ​​nezávisle si vybíráme, zda tuto radu zvolíme jako své rozhodnutí, nebo ne. Klient, který se rozhodl následovat radu, minimalizuje odpovědnost za svůj život a psycholog (v tomto případě „nepříliš“ profesionál) naopak přebírá část břemene někoho jiného za výběr cesty. V tomto případě se ukazuje: 1. klient si neuvědomuje své obtíže s rozhodováním a odpovědností; 2. klient si vezme hotové řešení někoho jiného, ​​které mu nemusí vyhovovat; 3. psycholog se v klientových očích stává „špatným“, protože špatně poradil; 4. nenajdeme skutečné důvody obtíží v klientově životě; 5. Psycholog nedovolil realizovat dospělou pozici člověka a nedovolil mu najít si vlastní řešení Za svá rozhodnutí jsem zodpovědný sám. I když mi někdo poradí. A tady se dostáváme ke třetímu důvodu: když radím, chovám se ke klientovi jako... k malému dítěti, protože jsem autorita, vím, jak na to, ale čí je tohle postavení? Přesně tak, rodič, který se stará o neinteligentní dítě, které se nemůže rozhodovat samo, protože je ještě malé. Ale v mé kanceláři jsou dva dospělí – já a můj klient, i když se ještě nemůže samostatně rozhodnout. Věřím svému klientovi, že si dokáže najít svou vlastní cestu a uvědomit si, co je pro něj v každém případě nejlepší. I když s mojí pomocí. PS O rok později jsem napsal další článek: „Proč psychologové radí" :-)