Od autora: Spravedlivá soutěž je jen s vrstevníky, tak či onak se stále porovnáváme s ostatními. Bez ohledu na to, jak se časem naučíme dívat se na sebe jako na samostatné, s nikým nesrovnatelné, jako na nesrovnatelné. Ale stejně, jakmile se v našem zorném poli objeví další člověk, který má něco, co v nás vyvolává pocity, okamžitě se objeví myšlenka „ale já mám...“. A pak to bude lepší nebo horší, více nebo méně. A ještě než vznikne závist, je tu mezera, do které se vejde ještě jedna úvaha. Jde o to, s kým se přesně srovnáváme. Například, když mi bylo 15, našel jsem skvělý způsob, jak se zahanbit – četl jsem deníky Lva Tolstého a porovnával je se svými. A samozřejmě se zahrabat pod zem hanbou a hrůzou, jak jsem špatný a jak daleko zaostávám. Otázka ale byla, že jsem nevzal v úvahu všechny parametry tohoto srovnání. Srovnával jsem podle zásady, že on i já jsme měli deníkové texty. Ale ztratil jsem zrak (velmi maličkost, ano), že je skvělý spisovatel a že jeho deníky byly dokonce poctěny vydáním. Ale to není vše. Pak nebyl v okolí nikdo, kdo by mě upozornil na to, že tyto řádky, které na mě tak zapůsobily, nenapsal Tolstoj ve věku 15 let. A nejdůležitější je, že předtím dlouhá léta vytrvale psal, psal a psal. A tehdy jsem teprve začínal. A teď, když píšu více než 25 let každý den, když to chci dělat, když je to moje velká radost, pak v procesu věnuji stále méně pozornosti tomu, jak to přesně dělám. A všiml jsem si, že nejen stud zmizel, když jsem se nyní znovu dotkl deníků velkého Tolstého. Potřeba srovnávat ale odpadla. Chápu, že to, co píšu, je jiné a samo o sobě dobré. Ale dnes mohu číst Tolstého a špehovat některé velmi smyslné momenty v jeho popisech. A sbírejte je pro sebe a nechte se inspirovat. A pokud se s někým srovnávám, co se týče psaní, jsou to nejspíš moderní autoři. A to jsou ty, které teprve začínají, které nejsou známé po celém světě a nebyly přeloženy do desítek jazyků. Proto chápu další důležitou věc – srovnání musí být přiměřené. Protože vybrat si pro srovnání někoho, komu již byl postaven pomník, je jistý způsob, jak se nechat zakrvácet, rozbít se v samém jádru, stonásobně zkomplikovat vaše podnikání a jednoduše snížit vaši produktivitu na hranici možností. Proto ať nás památky prostě fascinují a přitahují, ale nestávají se povznesením a hanbou. Protože férová soutěž je jen s rovnými.