Často lidé, kteří zažili situaci, která vedla k psychickému traumatu, se v tomto světě cítí úplně sami. Je to pocit jakési úplné, absolutní osamělosti. Pocit úplně sám. Jsem sám na celém světě. Stojím na kopci, ošlehaný větry. Nebo na poli spálené země, jak popsal jeden z mých pacientů. Člověk se cítí sám. Pocit osamělosti je, když je kolem hodně lidí, ale já s nimi nemám mnoho společného. Tady se bavíme o něčem jiném. Je prostě jeden člověk, žádní další nejsou. Tady je svět, nepochopitelný a děsivý, a tady jsem já. Na všechno je sám. Jeden na jednoho se světem je něco, co je někdy vyjádřeno i v přímém textu. Je to hluboký vnitřní pocit sebe sama a světa. Je v člověku přítomna každou minutu, je to něco, s čím neustále žije. Takhle vidí svět. Ten neustálý pocit, se kterým žije Je velmi těžké ho v sobě cítit, ale někdy se objeví sám. Je to jasné a zřejmé Je důležité pochopit, že v případě, že jsme zažili psychické trauma, tento pocit v nás bude v té či oné míře. A mimo jiné právě to nám zkazí a zničí život, i když od úrazu uběhne mnoho let Pokud člověk žije s myšlenkou, že není sám, že je součástí nějakého, byť heterogenního, skupina: příbuzní, přátelé, někteří dobří a jen známí a kolem nás je svět lidí. To poskytuje větší stabilitu. Pocit, že jsem sám se světem, každému vytáhne koberec zpod nohou. To je pocit, se kterým člověk žije, ale může se projevovat různě, například často člověk v takové situaci očekává pomoc od lidí, kteří se k tomu evidentně nehodí. A nevšímá si lidí nebo příležitostí, kteří jsou do určité míry schopni a připraveni pomoc poskytnout a někdy i přímo nabídnout. Tady je například klasická situace. Matka dítěte s vývojovou poruchou hledá pomoc u starších dětí (a někdy i mladších), ale ne u manžela. V důsledku toho jsem se s manželem rozvedla, protože už nebyl potřeba (když ho ve skutečnosti potřebovali nejvíc). A děti utekly od rodiny, jakmile vyrostly. Takže zůstala opravdu sama, a nejen ve své hlavě. Tento postoj je velmi nebezpečný a skutečně ničí život člověka Někdy se skutečně stane, že člověk zůstane sám se svým neštěstím, ale aby to bylo skutečně absolutní, je stále velmi vzácné. Mnohem častěji nastává situace, kdy člověk tu či onu reálnou možnost vůbec nepovažuje za reálnou. Zcela ji vyřadí ze svého života Jedním z projevů vnitřní osamělosti bude hyperzodpovědnost. Člověk v hloubi duše něco nejen považuje za svou odpovědnost, ale věří, že za to může jen on sám, jen on sám něco udělá, když se něco stane, jen on sám může. Není to dáno tím, že by všechny kolem považoval za nezodpovědné, ale tím, že prostě všichni kolem nejsou - je sám. Proto je přirozené, že odpovídá pouze on. To vyvolává neustálé napětí a úzkost. Ale nejenom. Žít s tímto je životem na okraji propasti. Koneckonců, pokud se něco stane, je zbytečné křičet - nikdo tu není, nikdo to neuslyší, je docela těžké to pochopit, najít to v sobě. A v prvé řadě to musíte zachytit ve svém každodenním životě a prvním znamením bude silná úzkost z něčeho, obavy z nějakého důvodu. Důležité zde není ospravedlňovat je, ale poctivě se dívat. Někdy je situace skutečně objektivně složitá a málo ovlivnitelná, tehdy jsou naše obavy a obavy oprávněné. Ale často naopak, když se na situaci upřímně podíváte a analyzujete ji (nejlépe s někým), ukáže se, že to bylo docela jednoduché a silné zážitky nebyly způsobeny objektivními okolnostmi, ale nějakým vnitřním strachy a obavy, které nesouvisí s touto konkrétní situací, ale možná jednoduše souvisí s obecným stavem. Například s pocitem naprosté a absolutní osamělosti. Když jsem totiž sám, tak může každá i jednoduchá, ale nepříjemná situace.