O aktivním naslouchání bylo napsáno mnoho podrobně: vezměte si to a implementujte to, cvičte to. Ale to tam nebylo! Chytrá hlava teoreticky ví a rozumí spoustě věcí, ale v praxi automatické odpovědi jen vylézají ze všech trhlin (jako oškliví švábi). Automaticky ze zvyku začnete reagovat na chování dětí a úplně zapomenete, že jste se naučili aktivně naslouchat. Navíc, když s rodiči diskutuji o tom, proč takto reagují, jsou rodiče připraveni uvést spoustu důvodů, aby v tom pokračovali. Zpravidla všechny argumenty směřují k jedinému – „když nedám kopačky, tak se dítě nebude hýbat (neudělá to, nebo to udělá, ale ne správným způsobem). “ Automatické formy reakcí rodičů na chování dětí jsou zatíženy rizikem, že se vztahy rozpadnou, sebevědomí dítěte klesne, dítě přestane věřit a důvěřovat svým rodičům, stáhne se a stáhne se do sebe. To matky rozzuří a začnou ještě více „utahovat šrouby“. Níže uvedu systematizaci automatických forem reakce, podrobně ji analyzujeme při koučování pro rodiče: Příkazy, příkazy: „Okamžitě přestaň!“, „Odnes to!“, „Vyndej kbelík!“, „Pospěš si do postele!“, „Aby ze mě víc.“ To jsem neslyšel!“, „Drž hubu!“. V těchto kategorických frázích dítě slyší neochotu rodičů ponořit se do jeho problému a pociťuje neúctu k jeho nezávislosti. Taková slova vyvolávají pocit bezmoci a opuštěnosti v nesnázích. V reakci na to se děti obvykle brání, jsou uražené a tvrdohlavé Varování, varování, výhružky: „Jestli nepřestaneš plakat, odejdu“, „Dej si pozor, aby se to nezhoršovalo!“, „To se stane. znovu a já chytnu pás!" "Pokud nepřijdeš včas, obviň se." Výhrůžky zaženou dítě do slepé uličky. Výhrůžky a varování jsou také špatné, protože když se často opakují, děti si na ně zvyknou a přestanou na ně reagovat. Pak někteří rodiče přecházejí od slov k činům a rychle přecházejí od slabých trestů k silnějším a někdy krutým (ruka dospělého sahá po opasku, kázání: „Musíš se chovat slušně!“, „Každý člověk by měl pracovat“). "Musíte respektovat dospělé!" Děti se z takových frází většinou nic nového nedozví. Nic se nemění, protože slyší toto "Sto a poprvé." Vnímají tato slova jako nátlak, cítí se provinile a znuděně. Často dítě „překračuje meze“ kvůli své vnitřní poruše, emočnímu strádání Rady, hotová řešení: „Prostě si řekneš...“, „Proč to nezkusíš...“, „Podle mě , musíš se jít omluvit , "Kdybych byl tebou..." Jako příklad často uvádíme sami sebe: "Jsem ve tvém věku...". Děti však nemají sklony poslouchat rady. Často se otevřeně bouří: „Ty si to myslíš, ale já si to myslím jinak“, „Tobě se to snadno říká“, „Já vím bez tebe!“ Za takovými reakcemi je touha být nezávislý, rozhodovat se sám za sebe. Pokaždé, když dítěti něco bez jeho žádosti poradíme, řekneme mu, že je ještě malé a nezkušené, ale my jsme chytřejší než on a všechno víme předem. Tato poloha „shora“ dráždí děti a nevytváří touhu o sobě více mluvit Důkazy, logické závěry, zápisy, přednášky: „Je čas vědět, že si před jídlem musíte umýt ruce“, „Nekonečně se rozptylujete. , a proto děláš chyby“, „Kolikrát jsem ti to říkal? Pokud jsi neposlouchal, můžeš si za to sám." A tady děti odpovídají „Nechte mě na pokoji“, „Co nejvíc“, „Dost“, odstěhujte se, přestaňte slyšet kritiku, výčitky, obviňování: „Jak to vypadá!“, „Udělal jsem všechno špatně znovu!“, „Je to všechno pro tebe“, „Neměl jsem v tebe doufat“, „Navždy ty...“. Taková slova nemohou hrát žádnou výchovnou roli. Vyvolávají u dětí agresi, popírání nebo sklíčenost, deprese, zklamání v sobě i v rodičích. Děti si vypěstují nízké sebevědomí, dítě si začne myslet, že je opravdu špatné, se slabou vůlí, beznaděj, ztroskotanec. Za ta léta o sobě nashromáždí obrovské množství negativních dojmů. Aby dítě nějak vyrovnalo tuto zátěž, musí si dokázat a.