Vnější ložisko struktury hysterického chování je charakteristické tím, že hysterik, když se projevuje, nereprezentuje osobnost, ale kopíruje ji. Při vytváření viditelného obsazení své osobnosti zůstává nepřístupný jejímu osobnímu projevu. To umožňuje hysterikovi, který je v zorném poli lidí, je odcizen sám sobě, zároveň je velmi citlivý na to, jak přesně se teď potřebuje chovat, aby upoutal pozornost, dosáhl svého cíle, obrátil situaci ve svém upřednostňovat, v krajním případě - manipulovat, vyvíjet tlak . To znamená, že hysterka působí jako jakýsi loutkář jak ve vztahu k sobě samému, tak i ve vztahu k ostatním. Z tohoto důvodu může být hysterický člověk známý svým pozorným postojem k tomu, jak je vnímán, jakýmsi výrazem obličeje: „Podívejte se, jak se vám líbím? A když dostává zpětnou vazbu, zdá se, že je na chvíli potvrzen, že existuje, že je přesvědčivý. Ve vnitřním ložisku hysterického chování je situace složitější. Hysterka vnitřně intuitivně správně cítí, že být sám sebou, jedincem, znamená být svobodný. Hysterik proto nesnáší omezení natolik, aby si svobodu uvědomoval až nutkavě a netolerantně. Hysterka je často proti, proti tomu, proti tomu. Hysterik směřuje ke svobodě od opaku, v odmítnutí něčeho vidí své vlastní hranice, které může pociťovat pouze tímto způsobem, což znamená, že se v tuto chvíli může zviditelnit, jako by byl sám sebou. To znamená, že hysterka intuitivně správně tvrdí, že osobní svoboda pochází ze svobody jejího projevu. Volí však jiné „jak“ to implementovat. Místo svobody pro, která je charakteristická právě pro zralou autentickou osobnost, tedy svobodu pro něco ve svém životě, pro místo pro něco cenného ve svém životě, když člověk říká: „Rozhodl jsem se trávit čas s tebou, abych k... .protože si toho a toho vážím, a proto půjdu na doraz, čili odmítnu jiné příležitosti a to je moje svobodná volba,“ volí hysterka svobodu od - od hlubokých vztahů, od promyšlený, seriózní přístup z připoutanosti. Hysterika tedy vypadá svobodně, ale osobně vůbec svobodná není. V dynamice vztahů s druhými hysterka používá takový marker sblížení, jako je přitahování pozornosti k sobě prostřednictvím komplementarity s Druhým. Ve své podstatě hysterka samozřejmě lidi nepřitahuje, ale drží lidi v kontrolované vzdálenosti. Zároveň, aby zájem Jiných o hysterku nevyprchal, často používá lichotky a pokušení. Navíc toto pokušení nebude nutně vypadat jako doslovná výzva k rozhovoru o hysterii a jejích záležitostech (ostatně to pro Druhé právě teď nemusí být zajímavé nebo nutné a není to vůbec lákavé). Proto je to někdy pozvání, svádění, jako „trojský kůň“ zanechaný u bran Tróje (metafora, kterou ve svých přednáškách citoval Alfried Langle). Tento „trojský kůň“ může vypadat jako otázka od zdánlivě zainteresované osoby, například: „Jaký jsi měl den? Další člověk, polichocen zájmem a přirozeně vnímající otázku jako výzvu k dialogu, k intimitě, přistupování (a tím jakoby do zóny své pozornosti vnáší „trojského koně“), začíná na otázku odpovídat, a docela rychle slyší: "Oh, to je v pořádku, ale nějak se mi to stalo." Těžiště pozornosti se tedy přesouvá do hysterie a zůstává tam tak dlouho, jak je to možné. Jak řekl jeden člověk s výraznými hysterickými rysy: „Ve skutečnosti nás ostatní nezajímají, čekáme, až na nás přijde řada. Shrnuto: reaguje na pokušení, druhý, aniž by si toho všiml, se ocitá jakoby v poli „víru“ hysterie. A teď místo dialogu, vzájemného zájmu, osobní manifestace – vše je zaměřeno na hysterii. Ve svém extrémním projevu se takový přístup k porušování hranic (přes lichotky, doslova nevšímání si přirozených hranic osobnosti druhých – o tomto rysu hysterky jsem psal v minulém článku) může projevit i v přetrvávání tzv. hysterický, nátlak, maso až hrozby a