Typická věta od rodičů: "Říkal jsem ti to!" – zcela ignorantské chování rodičů v zásadě a zejména ve vztahu k dětem s poruchami příjmu potravy (jakéhokoli věku), chceme-li být dobrými rodiči, je naším úkolem něco pomáhat, nebo nezasahovat a třeba i pozorovat aby se nikdo nezranil. Rozhodně to ale není o tom, abychom dětem donekonečna vyčítali, nebo pro ně něco dělali – ani jedno, ani druhé se nedá nazvat správnou výchovou. Pokud se dítěti něco nedaří, úkolem rodičů je naučit ho, aby se poučilo do budoucna. A neustálé varování nebo odmítání dovolit něco udělat po svém, následované výčitkami a smysluplnými pohledy, vyvolávají strach z chyb a činů obecně, a dokonce i strach ze života. Kromě toho silný strach z chyb a činů vede k porušení chápání vztahů příčiny a následku v životě, protože člověk nevidí, co skutečně vede k problémům a co je přitažené za vlasy a pomíjivé, což je jen strach, který člověku brání žít, růst a jít vpřed. Vzhledem k tomu, že máme co do činění s lidmi závislými na jídle, musíme mít na paměti, že máme co do činění s lidmi, kteří „uvízli“ v dětství. To znamená, že pokud je výsledek negativní, místo toho, aby analyzovali své činy, budou naštvaní a naštvaní, a pokud budou vyčítáni, budou jen dokazovat, že mají pravdu (i potichu, sami na sebe). Navíc postupem času stále více nabývají dojmu, že pozitivní důsledky mohou mít pouze akce schválené jejich rodiči a podněcované jejich rodiči. Z tohoto důvodu děti vyrůstají jako závislé, s velkým strachem z chyb z vlastních rozhodnutí. A odtud také mnoho jejich „podivných“, „směšných“ činů v dospělosti – protože chtějí něco dělat po svém, ale nemají absolutně žádnou představu nebo dovednosti o tom, jak to udělat. Mohou si například koupit nějaké zjevně (nám dospělým) nepotřebné a nepraktické věci do domácnosti nebo stejné oblečení. Takové „dospělé děti“ s poruchami příjmu potravy vůbec netuší, co je to zodpovědnost. Koneckonců, dovednost nést odpovědnost spočívá právě v tom, abyste se sami rozhodli, získali výsledek (ať už je jakýkoli) a analyzovali jej pro budoucnost. Tyto děti jsou o takovou příležitost prakticky ochuzeny. Navíc, čím závažnější je anorexie nebo bulimie, tím jsou méně nezávislé a nezodpovědné. A jak asi tušíte, projevují úplně stejný nezodpovědný postoj ke svému vlastnímu tělu. Například ve způsobu, jakým se prosazují ve škole nebo v práci - to není jejich oblast odpovědnosti, byli to jejich rodiče, kdo jim stanovil cíl - dobré známky za každou cenu nebo úroveň společenského postavení. ***V případě poruchy příjmu potravy by rodiče nejen neměli dítěti vyčítat chybu, ale cílevědomě by ho měli učit, jak nepříliš úspěšnou zkušenost rozebrat a že nic jako negativní výsledek neexistuje. V terapii je to součástí práce psychologa a také můžete zkusit takové „terapeutické“ chování naučit rodiče. Moje zkušenost však ukazuje, že v tomto ohledu je to zpravidla problematické, rodičům chybí buď trpělivost, touha po změně, nebo širší náhled na situaci, rodiče jsou například přesvědčeni o negativním výsledku toho, co dítě navrhuje . Doslova mu to vtloukají do hlavy. A odmítají připustit, že jsou možné různé výsledky, bez ohledu na to, jak moc je přesvědčujete. A koneckonců je dítě ovlivněno negativním hodnocením rodičů již před spáchaným činem, který je sice objektivně zpočátku neutrální, ale vliv rodičů je tak velký, že si dítě nastaví program o chybě. Může se také stát, že dítě potřebuje pomoc, nápovědu, nebo dokonce jen vlídné slovo pro trochu větší sebevědomí – a všechno by šlo. A někdy je důležité, aby dítě jednoduše zkontrolovalo negativní výsledek, aby tuto akci neopakovalo. Bohužel rodičům dětí s poruchami příjmu potravy často chybí trpělivost a strategické chápání toho, jak důležitá je jejich podpora pro jakékoli rozhodnutí pro jejich dítě. V/