Tady je žena, která přežila válečný hladomor. Když vidí jídlo, které zůstalo na talíři, puká jí srdce. A někdo v ní v tu chvíli křičí. Možná je to výkřik pětileté holčičky, kterou její zlá macecha vyhodila na ulici a požírala „knoflíky“ u silnice – polojedlou trávu rostoucí u prašných cest, a to jen pokud Bůh pošle. A ačkoliv je už dávno babičkou, jídla je dost a je kde sehnat víc, při pohledu na jablko, načaté a spěšně opuštěné vnukem, necítí klid. Půjde za ním a bude ho prosit, aby dojedl, a pokud ho nedokáže přesvědčit náklonností, nářky nebo hrozbami, sní sama sebe. Její známkou je hrůza hladu šikanování. Jednoho dne ho chlapci za hukotu zahnali za školní skleník a zrzavý surovec, který byl jejich podněcovatelem, ho donutil na kolena a přinutil ho křičet „Jsem hovno!“ A křičel, dusil se ponížením a strachem. Křičel, nevěděl, jak jinak uniknout svým pronásledovatelům. A v tu chvíli se v jeho psychice tvořila jizva. Ten chlap dávno vyrostl a jeho trýznitel zemřel na předávkování, když se udusil vlastními slinami, když byl ve vzduchu. Když ale uslyší nevinnou poznámku na jeho adresu, rána se otevře a on se za školním skleníkem znovu cítí sražen na kolena. A aby unikl hrůze z prožívání dramatu, křičí na toho, kdo ho urazil. Křičí urážlivě, zuřivě, tak, jak měl tehdy křičet. Měl, ale nemohl... Jeho známkou je hrůza z ponížení Tady je dívka, jejíž osobní noční můrou je absurdní scéna z oplzlého vtipu, ve kterém se jednou ocitla, když přišla domů dříve než obvykle. Prvních pár minut ve stavu šoku jen stála a sledovala, jak její milovaný, který včera slíbil ve smutku i radosti, teď zběsile poskakuje po její nejlepší kamarádce, oblečené ve svatebních šatech. Ze všeho nejvíc ji mrzí, že se pak nemohla dostat ze svého zkostnatělého stavu a spustit oči z toho, co se dělo. S každým skokem jejího manžela šaty klouzaly dál a dál z jejího tlustého stehna a díra v její duši byla hlubší a bolestivější Uplynulo 8 let, její život je bohatý na události, úspěchy a muže. Ale prostě nemůže najít toho pravého. Pokaždé, když jiný kandidát navrhne, že by se k sobě měli nastěhovat, něco se v jejích citech zlomí, ztratí o pána veškerý zájem a naléhavě odjede na dovolenou, ať už odkudkoli, hlavně pryč. A on se tam kolotočuje a vrhá se do začarovaných vztahů a popíjí místní vína a podniká všechny exkurze za sebou a hádá se s administrátory kvůli každé maličkosti a nemůže nijak ukonejšit nevysvětlitelnou melancholii, která je pro bílá pláž a zábavní program; nehodí se k jejímu zbrusu novému opálení a k plavkám z večírku... Jejím znamením je hrůza zrady Když vidíš, jak najednou člověk přestává být člověkem a mění se ve zvířecí mládě, trápící blízké resp prostě je rozhazovat, ničit mu tělo nebo vysilovat psychiku, chrlit slovní jed nebo naopak najednou ztichnout, scvrknout se, zhroutit se a schovat se tam, kde se má objevit a jednat, nezlobte se na něj. Nespěchejte s útěkem ani se mu nebraňte. Zkuste mu fouknout na ránu a pohladit ho po duši. Zahřejte ji teplým slovem nebo horkým čajem s malinami, čímkoli potřebujete. A možná uvidíš, jak najednou kulhá, vděčně se zahrabe do tvého tepla a stopa v jeho duši trochu zbledne.…