Od autora: Článek byl poprvé publikován na webu Naděždy Ogněnkové Je i samotné slovo SMRT děsivé? Dnes jsem se probudil s jasným zjištěním, že myslím na smrt. Ne, ne o své nebo cizí konkrétní. Obecně o smrti. O tom, že existuje... O tom, že všichni jdeme po fyzické smrti těla do kolektivního nevědomí (termín K. Junga). Proč do bezvědomí? A dokonce i v kolektivu? nevím. Existují samozřejmě určité předpoklady a dalo by se na toto téma spekulovat, ale nechci vytvářet žádné koncepty svou myslí. Není důležité, kam jdeme, ale v jakém stavu. Často vedu školení „Když jsem vydržel tuto bolest, nepřestanu dýchat“. Mluvíme o smrti, o bolesti, zkoumáme svůj postoj ke smrti, dotýkáme se všech typů symbolické smrti. Na začátku lekce mnoho lidí říká, že i slovo „smrt“ vyvolává strach a hrůzu. A jak se všechno do konce tréninku změní! Objevuje se nový postoj ke smrti! Zde je jen jedna z recenzí na stránce webu: Natalya, účastnice školení „Když jsem vydržela tuto bolest...“ Naděždo, ještě jednou moc děkuji za školení „Když jsem vydržela tuto bolest, nepřestanu dýchat. ..“ Pro mě je to opravdový solidní krok vpřed, průlom v sebepoznání, seberozvoji a pochopení zákonitostí Vesmíru a Života. Chápu, že z mého nového stavu pro mě není žádný způsob, jak se vrátit do minulého stavu slepoty, mlhy a strachu kvůli své nevědomosti. Skutečně: vědění je síla! Trénink je nezapomenutelný! Z Naděždy jde taková pozitivita, jemnost, síla, zkušenost, otevřenost a tajemnost, nevtíravost, kreativita, jednoduchost a hloubka...... Hodně štěstí, tvůrčích objevů, zdraví a všeho nejlepšího Kolikrát já!!! byli na různých setkáních psychologů i nepsychologů, na různých kurzech a školeních, kde se mluvilo o smrti! A tady je to zajímavé: když dojde na smrt, lidé se stanou jinými. Odpadají z nich každodenní masky a falešné tváře, mizí touha manipulovat, lhát a být pokrytcem. Stávají se přirozenými, pravdivými, nezbytnými. A v takových chvílích začnete chápat, jak krásný je Život! Všechno se učí srovnáním, ne? Je to přítomnost smrti, která dává skutečné pochopení a přijetí života. Teprve ve srovnání se smrtí začíná být život vnímán jako dar, jako zvláštní hodnota. Pozoruhodný vědec, profesor a výzkumník Lev Etingen napsal: „Život čerpá sílu ze smrti. To je skutečně pravda. Není náhodou, že samurajové se učí myslet na smrt každý den a šamani se učí mentálně si představovat nejrůznější druhy vlastní smrti. Díky tomu se jejich postoj k životu úplně změní a strach ze smrti zmizí. Moje dnešní myšlenky o smrti byly vyprovokovány tím, že jsem za prvé slíbil, že v blízké budoucnosti napíšu článek o stopě výcviku. A za druhé, včera pozdě večer jsem si přečetl dopis, který dorazil na stránku. Hluboce se mě to dotklo. Zde je tento dopis: Lyudmila Nadezhda! Chtěl jsem se znovu podívat na vaši zprávu s „lákadlem“, ale z nějakého důvodu se CP zpomaluje. Téma smrti ve mně rezonuje. Včera jsem se dozvěděl o úmrtí našeho kolegy, kterého jsme navštívili v nemocnici. Jednak to bylo takové náhlé, ačkoli ta nemoc byla strašná, a zároveň jsem někde v podvědomí očekávala blízký konec. Pár dní předtím, když jsem odcházel, jsem ji objal... Snažím se vybavit si zvláštní pocit, jako bych objímal ne ženu Světlanu, ale cizího muže s ostrými rameny, vyčnívajícími žebry, chtěl jsem se zdržet, ale nějak rychle se odtáhla. Dva dny na to mi můj kolega řekl smutnou zprávu: Sveta odmítla jíst a dokonce se změnila; syn nikdy nedorazil, ale sestřenice se zdála být odhodlaná vzít ji do hospice. A já řekl: „Sveta nechce žít“, což mého kolegu velmi překvapilo. A dokonce jsem se styděl. V těchto dnech jsem o této ženě, ještě ne staré (něco přes čtyřicet), dlouho přemýšlel o její osamělosti (i když ji přítel přivezl z murmanské nemocnice), o tom, že nikdo neznal její tajemství, v těžkých dnech vedle ní nikdo nebyl, byli tam blízcí lidé, přítelkyně. Zlobila se na zaměstnance, se kterými pracovala více než 20 let