„Je to pro mě velmi těžké. Nevím, co mám teď dělat. Cítím se špatně, bolí to, je to těžké...“ To je výkřik zraněné duše. V tomto slovním výlevu je hodně zoufalství a bolesti. Jak se to stane, že všichni dříve nebo později zažijeme tyto bolestivé, někdy nesnesitelné pocity. Všechno je to o traumatu, traumatu na duši? Od mechanických předmětů, zařízení a strojů taková zranění nedostáváme. Psychická traumata způsobují lidé a často jsou to lidé nám blízcí a drazí. A v takových situacích – ať už si to uvědomujeme, nebo ne – trpí každý, jak ten, kdo zranění způsobil, tak i ten, kdo ho přijal. Stejně jako tělo podléhá traumatizaci i naše duše. Když naše osobní schopnosti nezvládnou nebezpečí, dochází k traumatu. Jinými slovy, když se nějaká situace stane extrémně traumatizující, když se s ní člověk nedokáže vyrovnat, pak se rozvine změna těla, ducha i duše. Samozřejmě nejprve trpí city, a to doslova do extrému. Tak se objevuje bezmoc, nejistota, ztráta kontroly a pocit opuštěnosti. Tendence jednotlivce potlačovat bolestivé zážitky do nevědomého materiálu je příčinou velkého fyzického a duševního utrpení. A pak výsledné trauma ovlivňuje všechny oblasti života, protože... změny v duši vedou ke změnám chování, jednání, jednání, zanechávají svůj otisk na těle, v podobě symptomu, tělesné bolesti, fyzické nemoci. V psychologii se tomu říká psychosomatika Hodně záleží na věku, osobních zkušenostech, praktických dovednostech v době duševního traumatu. Je rozdíl v prožívání traumatu jako malé dítě a jako dospělý v nejlepších letech. Traumatizace z dětství je pro člověka nejhlubší a nejvíce nevědomá. Zpravidla je potlačen, jakoby zapomenut a obecně jako by se nic nestalo. Ale to je iluze! Nejčastěji je potlačené nevědomé trauma příčinou bolestivých událostí, které se stanou dospělému. Všichni pocházíme z dětství. To, co se nám tehdy, v dětství, stalo a stalo, nikam nezmizelo a dětské trauma duše je uloženo v našem nevědomém materiálu a vede celý náš život. To je pravda, ať se vám to líbí nebo ne. Skutečnost, že často nevidíme příčinné a důsledkové vztahy událostí z dětství a způsob, jakým žijeme jako dospělí, nás nezbavuje působení traumatického zážitku a znovu opakuji - ovlivňuje to, co se s námi stane. Příklad z V mé praxi: žena přišla s problémy hyperzodpovědnosti, kterými trpěla v práci. Projevovalo se to takto: žena nemohla odmítnout pro ni zbytečné a těžké úkoly, které jí nabízelo vedení a kolegové. Totéž se stalo v rodině. Řekla: "Bez mě to nejde, já najdu sílu a udělám to, nikdo jiný než já, já to prostě neumím jinak." Byla jako těžký kůň, vláčel náklad, který způsoboval psychické i fyzické utrpení (únava, ztráta síly, slabost vystřídala podrážděnost a vztek). V důsledku psychoterapie (nepleťte si to prosím s poradenstvím) si žena vzpomněla na událost z dětství, kdy její matka omdlela na veřejných místech. Klientka jako dívka vrhla všechny své síly do záchrany své matky, cítila obrovskou zodpovědnost za život blízkého člověka. V její dětské hlavě byla jediná myšlenka: "Když ne já, zemře máma." Propuknutí těchto zážitků pomohlo klientce uvědomit si, že není všemocná a že život a smrt její matky nezávisí na ní, jejích činech a činech. V terapii během procesu vizualizace řekla své matce: "Jsem jen dítě, jsem před tvou nemocí slabá." To do budoucna umožnilo ženě, jak v práci, tak v rodině, být citlivější ke svým přednostem a distribuovat vlastní energii s přihlédnutím k jejím vlastním potřebám a přáním. Zlepšila se kvalita vztahů a života ženy obecně, její emocionální a fyzické zázemí se normalizovalo I v psychoterapii mají klienti tendenci obcházet traumatické zážitky a vysvětlovat své utrpení konkrétní životní situaci. Psychické trauma z hrozby ztráty milovaného člověka.