Neměli byste se ohýbat pod měnícím se světem, ať se pod námi ohýbá lépe To je motto člověka s traumatem nespravedlnosti . Má železnou povahu, pevné morální zásady, všechno v životě je vyřešeno. Je skvělý, ví, jak vydělat peníze a dosáhnout úspěchu! Takový člověk ale postrádá flexibilitu a přizpůsobivost. Dostáváme se tedy k pátému z pěti dětských traumat popsaných Liz Burbo. A poslední dva: trauma ze zrady a trauma z nespravedlnosti formují navenek velmi úspěšné lidi. Jediný problém je, že mají v sobě spoustu bolesti, kterou pečlivě skrývají... a především před sebou samým se trauma nespravedlnosti tvoří mezi 3. a 10. rokem. Když rodiče očekávají, že jejich dítě dospěje nad jeho věk. Když je mu vštěpován určitý ideál dokonalosti, ke kterému potřebuje usilovat. A to se děje prostřednictvím výčitek a očekávání. Je mu řečeno, že není dost dobrý, že se dost nesnažil. To, co udělal dobře, se nevnímá, protože to musí být jen vynikající, a to by mělo být považováno za samozřejmost. Není pravda, že za to bude také chválen. Ale když nedej bože udělá chybu, budou mu nadávat nebo se od něj chladně odvrátí a dítě si vyvodí závěr na celý život: „Nejsem dokonalý, musím se snažit být nejlepší. Můžu! A možná mě pak budou milovat.“ Koneckonců jeho klíčová potřeba lásky a přijetí je hluboce neuspokojena: „Zkus to! Staňte se dokonalými! A možná si to pak zasloužíš." Takže jeho potřeba lásky se promění v touhu být ideální. Myslí si: "Teď udělám všechno správně a pak mě budou milovat a všechno bude fungovat." A člověk žije s neustálým pocitem: „Musíme se snažit ještě víc! Ještě trochu a všechno bude fungovat!" A když udělal všechno na hranici svých sil, a nedostal to, co chtěl, je to pociťováno jako obrovská nespravedlnost, má přece v hlavě spojení: když budu dobrý, dostanu lásku, pochvalu , Výsledek. A pokud se tak nestane, pak vzniká spousta hněvu a zášti. To není fér! Koneckonců, snažil jsem se nasadit pevnou masku, aby skryl svůj odpor a bolest. Stává se silnou osobou s ocelovým charakterem. Zároveň je pro něj velmi těžké přijmout něco nového. Pouze pokud pochopí, jak v tom dosáhnout dokonalosti, bude ho taková motivace inspirovat. Často se ztuhlost vytvoří při narození druhého dítěte v rodině. A nejstarší dítě cítí, že tím jeho štěstí skončilo. Nyní je nucen zasloužit si lásku svých rodičů Rozhodne se, že ode mě udělá, co budou chtít, snaží se stát pro své rodiče superideálem v naději, že se láska vrátí. Ale když vidí, že ten mladší prostě získává více pozornosti než on! Připadá mi to jako obrovská nespravedlnost a já se tady snažím, dostat rovnou A, dělat všechno kolem domu, ale toho si nevšímají... Jako samozřejmost. A pokud najednou dostanete první čtyři nebo neobsadíte první místo, budete za to také vykázáni. NEFÉR!!! A tak vzniká trauma nespravedlnosti. Nošení masky strnulého, chladného, ​​nepružného člověka. Je téměř dokonalý, ale tak moc to bolí, tak těžké a uvnitř nespravedlivé. Jak jinak se trauma z nespravedlnosti projevuje v dospělosti: Vždy má vnitřní touhu si zasloužit. Vydělat si dovolenou, plat, manžel/manželka, pozice. Pak si to můžu dovolit, ale ne víc, než jsem dal sám sobě. Vždy kontrolují: jsem toho hoden nebo ne? Takový člověk celý život přitahuje situace bezpráví. Jen ho pronásleduje. A pokud si neuvědomíte, že je to trauma nespravedlnosti, můžete se na celý svět docela naštvat. Pokud totiž člověk neustále hledá nespravedlnost, tak ji najde. Často se jedná o konfliktní, vzpurné lidi. Často jsou nespravedlivě vyhazováni a obviňováni. Protože na to reagují citlivě, jako by si pro sebe kopali díru. I když tomu tak není, něco najde a nafoukne: „Podívej,To není fér!" Nedovolí si odpočinout. Snaží se dokázat, jak je silný, odolný a „všemocný“. Je pro něj velmi těžké přiznat, že má problémy. Navíc se obraťte na psychologa: „V žádném případě! Nechte tam ufňukané! A co já, mám vlastní hlavu na ramenou! Přijdu na to sám!" A podobný postoj k lékařům. Rigidní lidé si často nevšimnou, že onemocní. Nepřijímá prášky ani lékaře. Ke svému tělu bývá drsný. Vícedenní půst a půst jsou pro něj snadné. Vždyť v tom vidí svou sílu, schopnost překonat slabost těla. A kontakt s tělem se ztrácí. A jednoho dne to o sobě dá pocítit... Strnulý má zkamenělý vnitřní svět. Vyzařuje z něj chlad a dokonce krutost. Ale on to v sobě nevidí. To ale velmi citlivě vycítí od ostatních vůči sobě. Zdá se mu, že jsou k němu krutí a nespravedliví. Zároveň obviňuje ostatní, často překrucuje fakta. Nejlepší způsob obrany je útok! Motto: „Jez, nebo buď sežrán. Buď zaútočím, nebo mě sežerou." Je vždy připraven k boji, k úspěchům, vždy ve střehu, aby se nedostal do problémů. A nedej bože, když někdo uhodne, že jsem uvnitř slabý nebo neduživý. Jakýkoli náznak toho může způsobit hněv a odmítnutí. Beze slova odejde. Neodpustí. To je přece nespravedlivé, silný perfekcionista. Přehnaně náročný na sebe i na ostatní. Bojí se ztratit tvář. A pokud tam ukáže někdo jiný, bude to příliš: „Můžu si říct, že jsem nedokonalý. Ale slyšet to od ostatních. To je ono, jsi navždy můj nepřítel!" Celý život dokazoval svou dobrotu sobě, svým rodičům i svému okolí. Tři, čtyři nebo pět diplomů. Ale oni mě nemilují. Jsem v pohodě, můžu všechno, ale nebyl jsem vybrán. Mnoho společenských úspěchů, kariérních úspěchů. Existuje očekávání, že když něčeho dosáhnu, budu milován. Často má ideál, obraz, o který tolik usiluje, ale když je dosaženo vnějšího výsledku, ale není cítit, že jste milováni, vyvstává další otázka: „Kdo je můj rovný? Ano, normální vůbec neexistují! Kde můžeme hledat ty normální?" A pokud se na obzoru náhle objeví někdo „normální“, pak se okamžitě objeví pocit nejistoty: „Možná, že na něj nejsem? Možná bych se měl víc snažit a chodit na kurzy. Získejte větší plat“ Žena se strnulým charakterem tak zůstává nejčastěji sama. Srdce je zmrzlé, navenek šik a lesklé, obal, že je vše v pořádku. Nikdy nepožádá o pomoc. Muž si musí uvědomit, že potřebuje pomoc. A i když to nabídne, uslyší odpověď: "Ne, ne, zvládnu to sám!" Muži s takovým zraněním mají své vlastní bolesti. Pokud o něm žena pochybuje, že je silný nebo něco nedokáže. Pak ji prostě přestane vnímat, vymaže ji ze svého života. A někdy později si s rozhořčením vzpomene: "No, měl jsi s ní udělat takovou chybu!" Pokud je rigidní člověk konfrontován se zradou, s nějakou neúctou, s něčím, co nezapadá do norem a pravidel. Pak okamžitě říká: "To je ono, sbohem!" Takovou nespravedlnost mu nelze odpustit. Koneckonců upadla do jeho traumatu z dětství a znovu mu ukázala, že si vybrali někoho jiného. Zůstal ale bez práce. Pro strnulého člověka je to prostě nesnesitelné. Přitom je to velký optimista. "Nasazuji rutinní úsměv a předstírám, že mám štěstí, žiji bez práva udělat chybu!" – je to o něm. Snaží se vypadat pozitivně, vesele, šťastně. I když je uvnitř všechno zamrzlé, má vysokou míru kategoričnosti a podezíravosti. Po celou dobu sondování, sondování situace. Silná intelektualizace, zákaz pocitů. Hněv není vědomý, je velmi hluboce potlačován. Je to přeci špatný pocit. A musím být perfektní, protože dobří lidé se nezlobí. Svůj hněv proto pevně ovládá, ale občas se zhroutí... A pak se dostaví pocit viny a opět touha stát se dokonalým. A přitom je velmi bolestně hmatatelný. Často se odpor mísí s velkým pocitem studu za vlastní nedokonalosti. Proto má tendenci být pomstychtivý a pomstychtivý. Ale to není otevřená pomsta, je to spíše jako/361682/