TRAGÉDIE SVOBODNÉ VŮLE MODERNÍHO ČLOVĚKA Slovo „svoboda“ nikdy nebylo a nikdy nebude prázdnou kombinací písmen. Už po tisící vás to nutí klást otázky: co je svoboda? Jsem svobodný? Svoboda je poměrně široký pojem. Podle definice filozofického encyklopedického slovníku je svoboda schopnost jedince určovat si vlastní životní cíle a nést osobní odpovědnost za výsledky své činnosti Filozofové i teologové se často shodují na tom, že nejdůležitější vlastností člověka je jeho svobodu. Křesťanská antropologie vychází z toho, že Stvořitel stvořil člověka od přírody svobodného, ​​že dar svobody je vlastností podstaty člověka. Právě z toho se podle svatých otců skládá Obraz Boha a tento „královský“ dar dělá člověka pánem – jak nad jeho vnitřním světem, tak s vnějšími okolnostmi života Svoboda je velká, ale zároveň osudový dar pro lidstvo. My lidé, hříšné bytosti, které jsme mimo Boží království, snadno podlehneme všemožným svodům a pak dochází k různým zvrácenostem svobody. Podle úsudku filozofa Sergeje Aleksandroviče Levitského: „svoboda je prvotní vlastností osobnosti, tak zásadní, že je spojena se všemi aspekty struktury jedince a světa“ [8] je lidmi chápáno jako povolnost a svévole – „co chci, to dělám“. Někdo staví svobodu své osobnosti nade vše a považuje ji za nejvyšší hodnotu. Někteří lidé se mylně domnívají, že mají svobodu a libují si ve všech druzích potěšení. To je zvláště výrazné, když mluvíme o prostředí mládeže, protože vzhledem ke svým věkovým charakteristikám jsou mladí lidé v období formování osobnosti a jejich pocity jsou zvýšené. V našem každodenním životě vidíme, jak lidé dělají taková rozhodnutí ze své svobodné vůle. Svobodná vůle člověka se projevuje především ve volbě vztahu k Bohu – ve schopnosti nejen věřit v Jeho existenci, ale také přijmout pro sebe povinné plnění Jeho přikázání – zákonů duchovního života. Ale často se stává opak, slovy apoštola Pavla: „Nerozumím tomu, co dělám; protože nedělám to, co chci, ale to, co nenávidím, dělám“ [1]. V křesťanské antropologii je vůle jako síla touhy duše nástrojem k uskutečnění svobody, kterou Bůh dal člověku. Nejvyšším stupněm rozvoje vůle je její dobrovolné podřízení se Vůli Boží. Podle psychologa a teologa Veniamina Alekseeviče Snegireva: „Vůle je organizovaný soubor potřeb-aspirací, tužeb, motivů, voleb, rozhodnutí, snah, které předcházejí jakémukoli vědomě cílevědomému pohybu – vnějšímu nebo vnitřnímu. Obsah všech těchto stavů je v každém případě jiný, ale forma, struktura je vždy stejná“ [3]. Chápání vůle, ke kterému se moderní psychologie přiblížila, se blíží následující definici, kterou podal moderní psycholog Jevgenij Pavlovič Iljin: „Vůle jako sebekontrola svého chování pomocí vědomí, která předpokládá nezávislost člověka, nikoli nejen při rozhodování, ale i při zahajování akcí a jejich provádění a kontrole“ [5]. Vidíme, že tato definice není v rozporu s myšlenkou vůle v křesťanské antropologii. Navzdory veškerému pochopení problému svobodné vůle vypadá duchovní a morální stav moderní společnosti velmi znepokojivě. To lze soudit jak ze statistik, průzkumů, tak z vyjádření moderních vědců v různých oblastech Míra agresivity a krutosti ve společnosti je poměrně vysoká. Filosof Nikolaj Onufrievič Losskij totiž správně poznamenal: „bez svobody není dobro“ [6]. To lze posuzovat podle mnoha faktorů. Počet sebevražd, rozvodů, dětských zločinů, potratů a mnoho dalšího. Například sebevražda, pokud ukazatele mezi dospělou populací podle statistik WHO ve srovnání s ukazateli v jiných zemích postupně klesají, pak ukazatele u adolescentů nemají pozitivní trendy, naopak světový průměr.