Všichni jsme slyšeli dost hororových příběhů o dospívání. Říká se, že naše děti se téměř od 10 let mění v rebely, shromažďují se ve smečkách a berou v úvahu všechny naše rady a nás samotné. O dětské delikvenci, alkoholismu, rané drogové závislosti a podobných nočních můrách jsme toho slyšeli hodně. A tak, ve snaze chránit sebe i je, zpřísňujeme disciplínu, nařizujeme jim, aby zůstali večer doma, obecně „utahujeme šrouby“. A to dále zhoršuje náš vztah s našimi potomky. Z psychologického hlediska se u dítěte v tomto věku rozvíjí takzvaný „pocit dospělosti“. Snaží se vyzkoušet život dospělého: zamiluje se, rozchází se, hádá se, řeší vlastní problémy, vybírá si přátele, oblíbenou zábavu atd. A potřebuje vás ne v roli vůdce ve svém životě, ale v roli posluchače, poradce a, budete-li mít štěstí, i přítele. Jako všechny extrémy je zde špatná jak přehnaná péče, tak přehnaná volnost. Všiml jsem si zvláštního faktu: pokud se můj syn ptá na radu, co si má vzít na sebe, moje „logická“ odpověď „rozhodni se sám“ ho přivádí k šílenství. Můj dobrý úmysl dát mu nezávislost při výběru oblečení se pro něj ukazuje jako projev lhostejnosti a nepozornosti. Ale když mu řeknu, co by si podle mého názoru mohl obléci, vyvolá to zuřivou hádku a odpor. Výsledkem je, že v obou případech nosí, co chce. Otázka: Proč by se mě vůbec ptal? Ale proč. Pro dítě obecně a pro teenagera zvlášť je komunikace s vámi cenná sama o sobě. V příběhu o výběru oblečení by bylo ideální se zeptat: „Co bys chtěla nosit?“ A po vyslechnutí odpovědi s ní souhlasit, případně rozhodnutí mírně upravit. Můj syn se například často ptá, jaká je dobrá nebo špatná barva. Zde jsem pro něj autoritou, i když nejsem umělec-designér. Ale... není to tak nevinná otázka jen příležitost k chatování? Opravdu mé dítě rozumí hůře barvám než já? Je toho hodně k zamyšlení. Samozřejmě ne všechny problémy náctiletých jsou tak snadno řešitelné. Teenageři jsou opravdu hormonální a jsou často netrpěliví, přehnaně vzrušení a prostě hrubí. Mnoho rodičů se při konzultacích ptá, co v takových případech dělat? Za to je zbytečné trestat. Ve většině případů totiž tresty vůbec nefungují. Trest totiž může pomoci jen v případech, kdy člověk ovládá chování. Teenageři se při takových návalech vzteku neovládají. V psychologii a fyziologii se metody ovlivňování chování také nazývají negativní a pozitivní posilování. Nepůjdu hlouběji, protože každý slyšel o Pavlovových psech. Lidé vůči sobě neustále používají negativní posilování: přísný pohled, zamračená obočí, nesouhlasná poznámka. Někteří lidé používají negativní posilování příliš často. Životy některých lidí jsou neustálou každodenní snahou chovat se způsobem, který se vyhýbá negativnímu posilování od těch, které milují. Negativní posilování také pomáhá pouze v případě vědomého, záměrně „špatného“ chování. To znamená, že v našem případě to opět není vhodné. (Nezapomeňte, že rozzlobit někoho může také sloužit jako pozitivní posílení, zvláště pokud chybí pozitivní pozornost vůči dítěti.) Příliš časté používání negativního posilování bez možnosti pozitivního posílení může vést ke vzniku nežádoucích osobnostních rysů. , jako je plachost, nejistota v sobě, úzkost. Pokud nechcete, aby se dítě, které se velmi snaží, aby se vám nelíbilo, stalo emocionálně postiženým, musí mít úspěšnou historii, jak vás potěšit. Mnohem efektivnější je kombinace pozitivního a negativního posílení. Ale nejlepší způsob, i když nejtěžší, je pokusit se pochopit motivy chování. Nejdůležitější je položit si otázku "Proč?" Dobře si promyslete možné motivy chování vašeho dítěte. Nezapomeňte na takové možnosti