Od autora: Almanach „Osobnost v extrémních podmínkách a krizových situacích života“, Vladivostok, 2012 Krize v životě člověka prožívá ten druhý jako ztrátu obvyklé opory na na kterém byla postavena jeho individuální existence. Krize je jakýmsi předělem, přechodem z jednoho stavu do druhého, novou kapitolou v knihách života. Krize je nejčastěji spojena se ztrátou známých – známých vztahů, známého fyzického a sociálního postavení. Kromě toho, že člověk prožívá bolestivý emocionální stav, který doprovází každou krizi, musí odpovídat na aktuální existenciální otázky. Na co se mám například spolehnout a na jakém základě mohu dále žít? Jestliže podpora pro můj život zmizela, lze to považovat za to, že předchozí život na jeho základě měl hodnotu, nebo byl nesmyslný a marný, pokud nakonec vedl ke ztrátě a bolesti? Co mám dělat s hodnotami, které sdílím, a jak je mohu nadále implementovat v nových podmínkách? K nesnesitelnosti prožívání krize přispívá i neschopnost odpovědět na tyto otázky pouze na základě intelektuální činnosti. Přirozená touha člověka se tak stává potřebou překonat krizový stav co nejrychleji, někdy se uchýlí ke zcela směšným činům, které přinášejí dočasnou úlevu. Vezmeme-li tedy v úvahu tento jev, identifikujeme pro sebe terapeutické dilema – jak si v terapeutickém vztahu udržet potřebný odstup, nesouhlasit s tím, aby klient viděl bezmocného a usilujícího o splynutí, ale zároveň, aniž bychom ho frustrovali nadměrným autonomie? Jaký by měl být terapeut provádějící krizové poradenství vzhledem k charakteristice této neobvyklé etapy v klientově životě? Jak víte, vnitřní práce na asimilaci nových, včetně traumatických, zkušeností prochází několika fázemi a vyžaduje určitý čas na dokončení. Také budování terapeutického vztahu vyžaduje projít různými fázemi vývoje interakcí mezi klientem a terapeutem. Vyvstává tedy otázka, jak lze propojit klientovy potřeby podpory v různých fázích překonávání krize s tím, co se skutečně může stát v terapeutickém vztahu v různých fázích jeho vývoje. Uvažujme o fenoménu emočního utrpení, který doprovází krizové situace, z pohledu celostního pohledu na člověka. Jak již bylo zmíněno výše, každá krize se projevuje v podobě vzniku něčeho nového v životě, co je natolik neslučitelné s jeho obvyklým způsobem života, že to začíná ohrožovat bezpečnost a efektivitu dalšího přežití, tedy vzájemného působení mezi organismu s prostředím. To znamená, že kolem jedince dochází k tak intenzivním proměnám, že je nedokáže zpracovat a přizpůsobit se za chodu změněným podmínkám. A s touto realitou se pak tělo vyrovnává štěpením, odcizením nebo sníženou produktivitou, tedy reakcí, respektive podle schizoidního, neurotického nebo narcistického typu. Jmenované adaptační mechanismy korelují se základními metapotřebami, které jsou ve stavu krize frustrované. Při reakci podle schizoidního typu je vůdčím pocitem utvářejícím krajinu emocionality pocit strachu, s nímž jsou prožívány stavy bezmoci, zmatenosti, beznaděje, ztráty kontroly. Ve stavu schizoidní krize člověk ztrácí soběstačnost a není schopen se obrátit na environmentální objekty pro podporu, protože dochází k určitému druhu duševní anestezie a potřeby nejsou realizovány kvůli ztrátě citlivosti na signály Id. Můžeme pozorovat apatického, depresivního, nízkoenergetického člověka, který si odpírá možnost cokoliv chtít, protože hranice mezi ním a okolím jsou příliš tuhé, nebo naopakjsou příliš otevřené a jakákoliv interakce s vnějším objektem ohrožuje konečnou ztrátu identity. Tento typ krize je prožíván nejobtížněji, protože její projev je založen na frustraci toho nejranějšího, a tedy na nejdůležitější potřebě bezpečí, která vzniká v dětství a po zbytek života vyžaduje zvláštní pozornost. Člověk prožívající neurotickou krizi je v kontaktu s pocitem studu, vycházejícího z nepřijetí sebe sama a nalézání sebe sama, jako předmětu nehodného lásky a uznání. Takový člověk potřebuje významného Druhého, s nímž by mohl sdílet smutné nebo radostné zážitky, ale který je nedostupný kvůli narcistické devalvaci nebo idealizaci. Samota je v tomto případě zvolena jako nejklidnější alternativa k riskantním a nepředvídatelným blízkým vztahům, ve kterých můžete získat spoustu výhod pro růst a rozvoj a přitom být neustále pod hrozbou zranění. V případě destruktivnějších výsledků přechází hraniční krize do návykového chování, jehož hlavním důsledkem je vybudování zaručeně pozitivního vztahu k psychoaktivní látce a kontakt se svým odmítnutým já na tělesné úrovni ve stavu opilosti. Reakce na krizi podle narcistického typu je doprovázena bolestnými zkušenostmi vlastní neschopnosti dosáhnout významných socializovaných cílů. Prožitky bezmoci a zmatku zde již nejsou spojeny s potřebou fyzického přežití, ale spíše s neschopností dosáhnout požadované úrovně fungování. To vede k takové rozmanitosti pocitů selhání v podobě sníženého sebevědomí, pochybností o sobě, zoufalství, zvýšené touhy po spravedlnosti, odsuzování údajné zrady, závisti socializovanějších jedinců a tak dále. Formy prožívání krize odpovídají fázím smutku, které Miller identifikoval. Schizoidní typ se projevuje ve fázi popírání, kdy ohromující pocit křehkosti a zranitelnosti váže možnost přežití k již ukončenému příběhu (jehož dokončení je popíráno), metaforicky vyjádřeno ve sdělení, že v zemi není život. přítomný, ale jen bolestivý rozklad a pohyb ke smrti. V tomto případě lidské úsilí směřuje k rekonstrukci historie a hlavním úkolem existence se stává trpělivé čekání. Během agresivní fáze smutku člověk prožívá existenciální zkušenost opuštěnosti a pomocí agrese se to snaží sdělit svému okolí. V této fázi je samota cenou, za kterou se kupuje život, a pro neurotického klienta je cena příliš vysoká. Během další fáze, která je označena jako deprese, se jedinec ztotožňuje s předmětem ztráty a odděluje svou potřebu něčeho od předmětu, který dříve sloužil k jejímu uspokojení, čímž demytologizuje výsledek a zaměřuje se na proces. V této fázi dochází k velmi důležitému obratu, při kterém významný a ztracený objekt přestává být jedinou možností a otevírá cestu dalším možnostem vývoje událostí a vztahů, které jsou svým potenciálem stejně významné. Narcistická verze průběhu krize tento zvrat přesně blokuje a epizodě úspěšného fungování přisuzuje jedinečnost a neopakovatelnost. Depresivní člověk vynakládá veškeré své úsilí na to, aby sám sebe přesvědčoval, že je nemožné opakovat to, co se stalo předtím. Fáze smutku a formy prožívání krize lze také ilustrovat pomocí modelu budování kontaktu přijatého v Gestalt terapii. Ve fázi předběžného kontaktu se jednotlivec příliš zabývá bezpečnostními problémy a hledá nedostupnou podporu. Ve fázi kontaktu má neurotický člověk potíže s budováním vztahů s předměty. Během závěrečného kontaktního procesu se narcisticky orientovaný klient nemůže dostat do fáze po kontaktu.znehodnocování toho, co se děje, z pohledu předchozího vztahového modelu. Stádium po kontaktu je charakterizováno korelací s posledním stádiem zármutku, známým jako akceptace, ale v případě implementace té či oné formy patologického krizového prožitku je dosaženo velmi zřídka. Řekněme si pár slov o terapeutickém vztahu v Gestalt přístupu Pro Gestalt terapeuta je primární lidská realita fenomén kontaktu mezi jednou osobou. Osobní růst a rozvoj probíhá v kontaktu. Prostřednictvím kontaktu člověk poznává své potřeby a uspokojuje je. V kontaktu subjektivita, tedy celá škála zážitků spojených s aktuálním okamžikem, přestává patřit pouze k jednomu a rozkládá se v poli mezi účastníky dialogu. Osobní hranice se objevují pouze v kontaktu, klíč k realitě je v rukou druhého. Dialogické vztahy Já-Ty jsou nejvyšší hodnotou, ve které člověk dosahuje vrcholu své autenticity a plnosti bytí. Jinými slovy, model terapeutického vztahu ve formě speciální formy kontaktu nám umožňuje považovat krizové poradenství za příležitost k aktualizaci frustrované metapotřeby bezpečí, náklonnosti či manipulace za vyjmenovanými formami krizového prožívání. prostřednictvím vztahu mezi klientem a terapeutem prozkoumat možný zdroj zdrojů k jeho uspokojení. Terapeutický vztah vybudovaný na základě dialogu má některé specifické vlastnosti. Podívejme se na tyto jevy. Terapeutova přítomnost je plným uvedením sebe sama do interakce jako významného Jiného. Zde je klíčové slovo kompletní. To znamená, že terapeut musí být oproštěn od toho, aby byl „nějak“ přítomen, například v představě dobrého terapeuta, zachránce, nezištně oddaného ideálu pomoci, protože v tomto případě uspokojuje svou potřebu bez povšimnutí. téma klienta. Být pro klienta tím druhým je odvrácenou stranou fenomenologického pozorování klienta, který se jako subjekt objevuje mimo závorky projekcí. Je to přesně takový stabilní a odlišný subjekt, který klient potřebuje, jelikož mu jeho významné prostředí upírá autonomii, působí jako atraktor pro nasazení psychologické obrany. Ve skutečnosti tím, že klient rozpozná druhého na hranici kontaktu, zažívá první zkušenost konfrontace s realitou, která existuje samostatně a ve značném rozdílu od projektivně-introjektivních narativů, které ho ovládají. Klienti přicházejí na terapii kvůli vztahům, protože byla přerušena možnost kvalitních vztahů s významnými postavami jejich života. Vztahy se vyvíjejí podle scénáře, díky zvykům, povinnostem, pocitům viny, přičemž je blokována možnost být s druhým přítomen v nezprostředkované intimitě. Terapeut se pak stává postavou, jejímž prostřednictvím se klient snaží tuto ztracenou schopnost obnovit. Klient ve vztahu s terapeutem hledá u druhého určité kvality. Ta polarita zkušeností, která je momentálně v pozadí klienta. Například narcisticky orientovaný klient by rád našel terapeuta, který je citlivý k jevům svého vnitřního života a nesnaží se projevit své autoritářství a nadřazenost. Autenticita a otevřená komunikace jsou přirozeným důsledkem přítomnosti terapeuta, protože nelze současně kombinovat opačné polarity. Skutečná interakce musí být navíc podřízena zájmům terapie. Terapeutovo sebeodhalení, zahrnuté do terapeutického vztahu jako součást skutečného soužití s ​​klientem, musí být v korelaci s jeho potřebami, včasností a ochotou klienta toto sdělení asimilovat. Úkolem odhalení je ukázat klientovi možnost různých strategií sebevyjádření a kreativní adaptace, životaschopnost různých možností chování, podpořit pocity výjimečnosti a najít základ pro svou identitu. Koneckonců, terapeut v terapeutickém vztahu jedná jako stejný.