Lubě jsou dnes 2 roky.Dnes se vrátila od prarodičů, se kterými strávila celý víkend. Zážitek z rozchodu se mnou na docela dlouhou dobu, který od malého človíčka vyžaduje duševní odvahu. A jsem pozorný k tomuto procesu, volám své matce a ptám se, jak se Lyuba choval, když je navštívil. Máma říká, že Lyuba byla smutná, zvláště v sobotu večer, když musela jít spát. Lyuba už ležela v náručí své matky a před spaním poslouchala její píseň, když najednou začala tiše kňučet. Maminka řekla, že ji nenechala plakat, ale rychle ji rozptýlila pohádkami. Tato příhoda, tak běžná v každé rodině, ilustruje důvod, proč se dítě po příchodu domů chová jako malé agresivní monstrum před spaním. Dospělí se nemohou vždy vyrovnat s pocitem osamělosti a snaží se ho všemi možnými způsoby utopit. Co můžeme říci o malém dítěti? Samozřejmě se jí chtělo plakat, nechat se houpat a utěšit Bohužel moje maminka je jedna z těch matek, které se bojí čelit citům a jejich otevřeným projevům, takže věří, že byste neměli dovolit, aby bylo dítě smutné - musíte. okamžitě ji rozptýlit, ale smutek k ničemu nevede. A nezmizel ani pocit samoty. Jsou stále uvnitř, to vše nerealizované vyvolává v malém člověku obrovské napětí, které se pak rozprskne v agresivním chování v bezpečnějším prostředí, tzn. když si rodiče vzali dítě, nebyl jsem tam ve chvíli, kdy byla Lyuba zase doma. Letím do bytu, poněkud pozdě na schůzku s mým dítětem, ale přesto se mi od ní dostává silného objetí, i když bez jejího obvyklého dlouhého tulení a laskání v náručí. Jen mě pevně ovinula kolem krku, na pár sekund mě pevně objala a pak seskočila z mých paží a pozvala mě, abych si s ní hrál. Je na mě naštvaná, že jsem ji opustil. A přesto je naše spojení dostatečně silné, aby se kvůli tomu nepřerušilo. Dcera vyjadřuje svou náklonnost a lásku, i když ve svlečené, lakomé verzi na tom netrvám. Chápu, že moje objetí a polibky nepomohou rozptýlit její napětí, které si přinesla od babičky. Dávám jí čas Moje dcera se nechová o nic vrtošivěji než obvykle, ale jsou chvíle, kdy chápu, že naše bezpodmínečná důvěra ještě nebyla aktivována. Narazí si třeba koleno a už dělá krok, aby ke mně běžela pro povinnou útěchu, ale najednou klopýtne, zastaví se a prostě se ozve „bouch“ – praští se. Ještě nevěří, že může znovu získat podporu a přijetí jakéhokoli pocitu. Stále žije podle pravidel domu své babičky, je čas jít do postele, zhasneme světla, zabalím ji do deky, položím ji do náruče a ona začne uraženě křičet a bojovat. Kope nohama, odhodí přikrývku, pokusí se utéct, chce zapnout karikatury a znovu ji požádá, aby ji přikryla, Lyuba se konečně uvolní a dá průchod svým citům. Teď, když jsem pod ochranou své matky, můžu konečně plakat. Hlavní věc je, že chápu, o čem ty slzy jsou. Hlas: "Zajíčku, pláčeš, protože jsi byl smutný, že jsme tě s tátou nechali u babičky." "Ano," vyje Lyuba a propuká v ještě hlasitější pláč ty?“ „Ano,“ a mávne rukou, abych ji mohl uložit do postýlky. V postýlce se ode mě odvrací, drží se plyšového medvídka a hořce vyje: „Bál ses, že se s tátou nevrátíme? Proč bychom vás měli opustit, Lyuba potvrzuje každou z mých otázek se zoufalým souhlasem. Utěšuji ji, hladím ji po hlavě, po ramenou, po tváři, po všem, na co jí moje dcera dovolí dosáhnout. Říkám, že jsi mi taky chyběl. A že může být důležité se rozejít. A že se pro ni vždy vrátíme. A že ji miluji, ať se děje cokoli, postupně vzlyky utichají, natahuje ke mně ruku a už se ode mě neodvrací. Tiše šeptá "mami, mami, mami." Ptám se, jestli jí mám zazpívat písničku. Ona souhlasí. A usne.