Problém strachu byl podrobně rozpracován v dílech amerického psychoterapeuta Rolla Maye. Je důležité poznamenat, že v tomto učení není člověk chápán pouze jako nositel instinktivních programů nebo rukojmí sociokulturního kontextu, v němž se měl narodit a vyrůstat. Objevuje se další aspekt: ​​lidská bytost má hodnotový rozměr, přítomnost či nepřítomnost určitých hodnot u daného konkrétního člověka určuje jeho duševní život, přítomnost či nepřítomnost neurotických poruch je důležitým rysem učení R. Maye jeho použití takových pojmů jako bytí a neexistence ve vztahu k mechanismům psychiky, které jsou popsány v klasické psychoanalýze. Tento přístup v podstatě umožňuje nový výklad celého komplexu psychologických procesů v životě člověka. R. May věří, že mechanismus represe je možné pochopit pouze na hlubší úrovni, která koreluje s potenciálními schopnostmi člověka. Bytí se v tomto případě stává „modelem potenciálních možností“ člověka. Jaký je postoj člověka ke svým potenciálním schopnostem? V podstatě „úzkost dnes nevzniká ani tak ze strachu z libidinální nespokojenosti nebo nejistoty, jako ze strachu pacienta z vlastních schopností a z konfliktů, které v souvislosti s tímto strachem vznikají [1]. Moderní mladý muž je úspěšným zaměstnancem velké společnosti. Z různých důvodů má touhu změnit práci, ale pak přijde chvíle a dostane nabídku z jiného místa, s lepšími podmínkami a kariérním růstem. Na jedné straně vznikly všechny podmínky pro realizaci jejich potenciálu. Ale vzniká nejistota a úzkost, protože... jeho vlastní existence v jiné společnosti je otázkou budoucnosti a na takové změny ve svém životě není připraven. Ve skutečnosti se tato situace opakuje den za dnem s tolika lidmi ve všech oblastech života. Například vztah s milovanou osobou. Ne vždy je možné změnit své chování nebo využít příležitost ke zlepšení vztahů, protože... K tomu potřebujete být ve své nové kvalitě a zároveň nebýt ve staré. Proto podle R. Maye „nevědomí není rezervoárem impulzů, pudů a tužeb, které jsou v něm nepřijatelné. danou kulturu, jak si to představovala klasická psychoanalýza. V jeho chápání je nevědomí spíše těmi příležitostmi k uznání a prožívání, které člověk nechce a nemůže realizovat [2]. Mechanismus represe se stává mnohem složitějším, zahrnuje boj mezi bytím či nebytím v tom či onom psychologickém stavu. Obvykle se považuje za jeden z mnoha afektů, jako je potěšení nebo smutek, úzkost podle R. Maye není afekt . Úzkost je prezentována jako ontologická charakteristika, je ohrožením samotných základů, jádra bytí. „Úzkost je zkušenost hrozby blížící se neexistence. <…>Úzkost je subjektivní stav, při kterém si člověk začíná uvědomovat, že jeho existence může být zničena, že může ztratit sebe a svůj svět, že se může stát „ničím“ [3] jeho rozdíl od strachu. Spočívá v míře či síle prožitku. Úzkost se přímo vztahuje k úrovni jednotlivce, sférou jejího vlivu může být sebeúcta nebo dokonce hodnota člověka jako člověka obecně. Tento stav může být způsoben bezdůvodnou ztrátou respektu v očích blízkých. Zatímco strach např. ze zubaře zasahuje jen periferii duševního života člověka, člověk se od něj může distancovat a dívat se na to, co se děje zvenčí, úzkost v té či oné míře potlačuje potenciální možnosti existence člověka , přičemž ničí smysl pro čas a otupuje vzpomínky z minulosti. Ale hlavní je, že při prožívání úzkosti si člověk nedokáže představit, jaká by mohla být jeho existence „za“.úzkost. „Úzkost je ontologický pojem, což nelze říci o strachu. Strach lze považovat za afekt mezi jinými afekty, za reakci mezi jinými reakcemi. Ale úzkost lze chápat výhradně jako ohrožení samotné existence [4].“ Je třeba poznamenat, že R. May rozlišoval mezi normální úzkostí a neurotickou úzkostí. Normální úzkost vzniká jako důsledek adekvátní reakce na událost, nevede k represi či vzniku intrapsychického konfliktu, člověk se s takovou úzkostí dokáže vyrovnat sám, využívá své schopnosti. Neurotická úzkost patří k subjektivní stránce osobnosti a ukazuje na přítomnost vnitřních konfliktů, které narušují využívání vlastních schopností člověk má v životě problémy. Ve skutečnosti se člověk nemůže vyhnout úzkosti nebo ji snížit. Je však možné si ji osvojit, snížit míru úzkosti na normál a využít ji jako jakýsi podnět k sebeuvědomění. Úzkost je nerozlučně spjata se základem lidského života a nelze si v tomto smyslu představit její úplnou absenci Vzhledem k tomu, že neurotická úzkost vždy vede k vnitřnímu konfliktu, lze říci, že jde o konflikt mezi bytím a ne -bytost. „Úzkost nastává v okamžiku, kdy je člověk postaven před vznikající potenciál nebo příležitosti k realizaci svého bytí; je to právě tato možnost, která s sebou nese zničení skutečné bezpečnosti, což následně vede k tendenci ničit nové potenciální příležitosti [5], ale je možné vyřešit vnitřní konflikt, i když se to může zpočátku zdát zcela nereálné. To hlavní a jediné, co člověku nelze vzít – pocit vnitřní svobody – je neodmyslitelně spojeno se stavem strachu. Jedno bez druhého vlastně nemůže vzniknout: „... ze zkušenosti, která je spojena s přirozeným projevem strachu, vyplývá, že pokud člověk strach nezažil, nezíská svobodu. Strach odhaluje hodnoty člověka, bez ohledu na to, jak zakalené je jeho vědomí. Pokud by jedinec neměl hodnoty, zůstalo by jen neplodné zoufalství [6]. Právě svoboda osobní volby pomáhá řešit vnitřní konflikt mezi vlastní existencí a nebytím, který způsobuje těžký pocit úzkosti. Je důležité si uvědomit, že skutečnost úzkosti je pozitivní z hlediska osobního růstu, protože to naznačuje, že existuje určitý potenciál, určité pole nové existence, jejíž hrozbu představuje neexistence „Jedním slovem, úzkost z května je nejdůležitějším prvkem lidské existence. Dává to smysl a dá se to konstruktivně využít. Setkání s ní může člověka osvobodit od nudy, zbystřit jeho vnímání a vytvořit napětí, na kterém je založeno uchování života. V existenciálním pojetí není úzkost nic jiného než zkušenost bytí, prosazujícího se na pozadí neexistence, a proto pro konstruktivní konfrontaci s ní člověk potřebuje nezávislost a svobodu [7] paralela mezi interpretací strachu v psychoanalýze a strachu jako existenciální, esenci lidské existence. Tyto ochranné mechanismy, které si Ego vyvine, aby čelilo úzkosti v raných fázích vývoje dítěte, nadále fungují i ​​v pozdějším životě člověka. Nezlomnost psychiky vytváří možnost na jedné straně cítit a prožívat existenciální strach a na druhé straně tomuto strachu odolat a využít ho v procesu vlastního utváření a rozvoje. To je důležité si uvědomit existenciální přístup k člověku nevylučuje veškerý vývoj, který je dostupný v klasické psychoanalýze. Využití poznatků založených na studiu pohonů, diskrétních mechanismů fungování těla a psychiky je samozřejmě rozšířené, ale R. May poznamenal, že používání pouze těchto metod nevede k ničemu dobrému. „Existenciální přístup k lidské existenci je založen na ohleduplnosti