Z nějakého důvodu se mi poslední dobou nedaří vrátit se do jarního rytmu psaní příspěvků a článků. Timofey vyrostl, začal mnohem méně spát a zatím nebyl schopen začlenit svou písemnou práci do tohoto nového rozvrhu. Ale pracuji na tom, a proto doufám, že se s tímto úkolem brzy nějak vypořádám))) Mezitím se milimetr denně píše plnohodnotná poznámka o souvislosti mezi strachy a odkládáním nových začátků - rozhodl jsem se abych se s vámi podělil alespoň o něco užitečného. Totiž: moje korespondence v chatu mezi matkami a vrstevníky mého nejmladšího syna, se kterým spolu navštěvujeme vývojové kurzy, po „Snídani v den mateřství“ na téma dětské záchvaty vzteku (mluvil jsem o tom v předchozím příspěvku). Ti, kteří se akce z důvodu nepřítomnosti ve městě nezúčastnili, nás požádali, abychom se krátce podělili o to, o čem jsme tam mluvili. O výsledek – právě tyto teze – se s vámi podělím. Samozřejmě to není plnohodnotný článek - ale je to lepší než nic a pro někoho to může být dobrá nápověda nebo podnět k zamyšlení... Shrnutí: 1. Pocity jsou normální, stejně jako různé způsoby jejich vyjádření.2. Čím je dítě mladší, tím méně rozvinutý je jeho princip kontroly jeho jednání z hlediska „sociální přijatelnosti“ („přemýšlejte, než začnete jednat“). Do 3 let prakticky chybí přibližně od 3 do 7 let, do školního věku se již víceméně vyvíjí.3. Proto je normální, že malé děti vyjadřují city, jakmile se objeví. Jak si vzpomínáte, jakékoli pocity jsou také normální. Úkolem rodiče je ale zajistit, aby způsob jejich vyjadřování nepoškozoval dítě samotné ani ostatní.4. To znamená, že pokud dítě křičí uprostřed ulice a brání ostatním ve své práci, může být vhodné vzít ho na místo, kde nebude nikoho rušit5. V okamžiku hysterie samotné nemá cenu zjišťovat její důvody a snažit se s tím něco dělat, stejně jako se snažit aktivně rozptylovat. Něco konstruktivního z toho pravděpodobně nevzejde.6. Co stojí za to, pokusit se naslouchat a reflektovat pocity dítěte (jako: „Zlobíš se? Ano, rozumím, může tě to rozzlobit“ nebo „Jsi teď smutný? I já jsem smutný, když něco nejde. “ A zůstaňte s ním v tuto chvíli nablízku, pokud je dítě starší a řekne: „Jdi pryč,“ můžete se vzdálit a říct: „Můžete být sami, pokud chcete, pokud mě budete potřebovat, budu tam. 7. reakce na hysterii: změňte hranice/pravidla/požadavky Na schůzce jsem to nezdůrazňoval, ale je to velmi důležité, protože když to uděláte, je jasné, že příště to bude dělat i dítě („hysterické“). ), s vědomím, že je to jediný způsob, jak dosáhnout toho, co chcete, to znamená, že pevně držíme hranice a zároveň uznáváme právo dítěte na to mít pocity , ale to je život)8. Až se dítě uklidní nebo v jinou vhodnou chvíli, kdy jsou všichni ještě hodní a disponovaní, můžete už diskutovat o samotném důvodu, pokud to dává smysl. Nejlépe bez obviňování a personalizace, ale obecně z kategorie, jak by se cítil na místě jiného člověka, nebo jak a co se děje v životě, nebo jeho vlastním podobným příkladem, nebo jsou na toto téma pohádky atp. Jde o hysterky nás samých... No, pojďme si krátce promluvit o tom, proč se mohou vyskytovat příliš pravidelně: 1. Pokud je to tak, můžete se zkusit zamyslet nad tím, kolik pozornosti dítě dostává, když je v klidu? Nebo jste pravidelně, když jste v klidu, nuceni sedět sami a pracovat sami se sebou? Vyhraďte si každý den nějaký čas na kvalitní komunikaci o samotě s dítětem bez přítomnosti rušivých vlivů (i když ne obrovské množství, ale pravidelně).2. Pokud je s tím vše v pořádku, zamyslete se nad tématem, jak vyjadřovat pocity v každodenním životě, jsou na to nějaké zákazy typu „nebolí to“, „není to děsivé“ atd., proto dítě „vyteče všechno“ v okamžiku hysterie.3. No, jak jsem psal výše, není v rodinách běžná praxe, že po hysterii může dítě dostat něco, co se nedá dosáhnout jiným způsobem)