Od autora: ÚvahaČasto přemýšlím o tom, co je podstatou psychoterapie? Na prvních schůzkách s klienty na tuto otázku odpovídám nahlas, říkám jim, co tady děláme a co budeme dělat. Někdy si v průběhu práce položím tuto otázku, jako bych ji lépe pochopil. A odpověď, se kterou vždy přicházím, je jiná, podle mého stavu, jak to u mě obvykle vypadá, když to velmi jednoduše popíšu Jeden člověk má pocit, že se cítí špatně (strašně osamělý...) a on potřebuje další osobu poblíž. A v některých situacích pomáhají člověku přátelé, rodina a blízcí. Ti, co jsou nablízku, komunikace s kým je příjemná, podporující, léčivá. Někdy se ale z různých důvodů ukáže, že žádní takoví lidé poblíž nejsou nebo se z nějakého důvodu nelze obrátit na ty, kteří ano. V takových případech dochází ke konfliktu, vnitřnímu „střetu“ - existuje duchovní potřeba, potřeba a neexistuje skutečná příležitost tuto potřebu uspokojit. Pak člověk v tísni začne hledat něco (nebo to), co (nebo kdo) mu může pomoci, zmírnit jeho stav. A místo vřelého a podpůrného kontaktu si lidé mohou díky různým zvykům, životním příběhům a výchově vybrat různé prostředky, jak se „udělat dobře“. Může to být jídlo, jako náhražka lásky, která je známá od dětství. Nebo alkohol jako anestetikum, které pomáhá tlumit bolest. Může to být práce a úspěchy jako příležitost získat potřebnou porci potěšení prostřednictvím uznání a úspěchu. Možných reakcí je mnoho, některé jsou známější. Je pravda, že tyto způsoby řešení vaší potřeby druhého člověka nepomáhají, nebo pomáhají jen částečně. I když zpočátku tato metoda (jídlo, alkohol atd.) pomáhala „se cítit dobře, je to podobné, jako když hladovému dáváte vodu nebo džus. To na chvíli pomůže – otupí to pocit hladu, ale samotná potřeba výživy neuspokojí. A pokud metaforu rozvineme, tak časem, pokud budete pokračovat v nahrazování jedné potřeby jinou (voda místo jídla), počáteční touha zesílí, ale pokud v případě hladu, jídla nebo toalety to nebude možné dlouhodobě ignorovat potřebu (nebo jsou to extrémní projevy necitlivosti k sobě a svému tělu). Učí od dětství zanedbávat, někdy nevšímat si duchovních potřeb, ignorovat, nevšímat si nebo znehodnocovat pocity dítěte, nechat je na pokoji, nevšímat si, obviňovat a zahanbovat. A mezi zdánlivě jednoduchým jednáním „člověk potřebuje druhého člověka a on k němu přichází“ se tvoří mnoho „klopýtnutí“ a „nemožností“ se všemi těmito „klopýtnutími“ přichází na terapii, kde se setkáváme s Gestalt terapií je přítomnost terapie. Proč? Co to znamená? Přišel muž a byli jsme vedle něj ve stejné kanceláři. První obtížný krok k něčemu novému byl učiněn. Nebyl to vybraný předmět (práce, drogy, internet atd.), ale spíš já. Jako živý člověk s určitou a jak se běžně považuje pomáhající profese, jistými znalostmi. Co se stane dál v procesu terapie Obvykle se ptám: "Co chceš?" Je pro mě důležité vědět, jaké potřebě člověk rozumí, čemu rozumí, co se s ním teď a v jeho životě děje, jak vysvětluje, proč mě potřebuje. V terapii se „pohybujeme“ k tomu, abychom prostřednictvím obvyklých „klopýtnutí“, „přerušení“ a „necitlivosti“ pochopili, co člověk chce, jaké vztahy mu chybí. V procesu práce s terapeutem (tedy se mnou) současně mluvíme o vztazích a jsme v nich. Jsem přítomen u klienta. Poslouchám, mluvím, něčemu věnuji pozornost, vciťuji se do jeho pocitů a prožívám své. A tak získáváme novou zkušenost komunikace, „jiným způsobem“, ne jako obvykle. Je to nové a „léčivé“. Existuje metafora o tom, jak můžete dát člověku rybu a on bude na jeden den nasycen. Nebo ho můžete naučit rybařit a vždy bude sytý. To je samozřejmě utopie, ale... V terapii se obě tyto akce vyskytují současně a člověk si uvědomuje a uspokojuje „emocionální hlad“;.