Hra je důležitým prvkem v životě člověka a především dítěte. Hra vám dává příležitost zažít emoce, na které v reálném životě nemáte čas, dokážete si představit situace a tím pro sebe pochopit jejich význam, vyzkoušet si nové role - zhodnotit a prozkoumat svůj potenciál a schopnosti. Po mnoho tisíc let to vše bylo možné ve fantazii, ve hře s předměty, v kreativitě. Moderní svět k tomu poskytuje nové technické možnosti. Pro většinu lidí a hlavně rodičů jsou však počítačové hry nepopiratelné zlo, zlozvyk, který odvádí pozornost od skutečně užitečných a potřebných činností. Hlavním důvodem je to, že dítě vstupem do virtuálního života opouští ten skutečný. Proč se to děje? Abychom to pochopili, často stačí tyto dva životy porovnat. První, na co odpůrci her poukazují, je nedostatek odpovědnosti ve hře. To zdaleka není pravda. A každé dítě to za vás bude tvrdit. Nejjednodušší je, že hra prostě skončí, pokud nemáte základní dovednosti, a abyste tam něčeho dosáhli, musíte se hodně, hodně snažit. A děti, které nejsou připraveny převzít odpovědnost za své činy, se několikrát rozpláčou a odhodí zařízení s hrou daleko. Ti, kteří zůstali, tvrdí, že jsou schopni něčeho dosáhnout a obrátit svět svým směrem Dobře, ale proč to všechno dělají ve hře a neukazují své úspěchy ve škole, ve sportu, doma? A to je jen důvod k zamyšlení, má dítě takovou možnost? Například hledat řešení v obtížné situaci, rozhodnout se, uvědomit si, že žádný z nich nevyřeší všechny problémy, vybrat si, jaké vlastnosti v sobě „napumpuje“, rozhodnout se, kdy a jak překonat své obavy, získat potvrzení o jeho způsobilosti. Děti jdou do virtuálního světa, protože jim ten skutečný nepatří. Dnes jsou děti určitě považovány za nezralé až do konce školy, nebo ještě dál, dokud nedostanou diplom (no, o moc smutných případech ani nemluvím). Děti jsou vedeny k tomu, aby využívaly sociální prostředky schválené jejich rodiči, aby naplnily své potřeby. Nikdo přitom nekontroluje, o jaké potřeby jde a zda jsou pro tyto prostředky vhodné. Bohužel v myslích mnoha rodičů je zodpovědné dítě to, co dělá, jak chtějí dospělí. Kde je tady zodpovědnost? To je otrocké podřízení. Pokud ale otrokům řeknete, že existují země, kde otroctví není, začne se schylovat k povstání. Pocit svobody a touhu rozvíjet se v souladu se svým individuálním plánem je těžké zabít, ale lze jej zakázat a převést do ilegálního stavu. Děti se v počítačové hře seznamují s možnostmi, které se jim v nejbližší době nenaskytnou. Takový rozpor spočívá v tom, že rodiče na jedné straně stigmatizují nezodpovědnost, roztržitost, nepozornost, nedostatek iniciativy, na. na druhé straně striktně omezují schopnost samostatného jednání. Protože pokud má dítě určitou volnost, tak bude nesmírně těžké ho zvládnout a ono všechno udělá nějak, a ne to, co je potřeba, a ne tak, jak by umělo, kdyby se snažilo. A ne každý rodič je na to připraven. Povídání s dětmi o tom, jak si hrají, je velmi zajímavé. Ve skutečnosti mluví o sobě, o čem sní, co jim chybí, jak se rozhodují, jak truchlí, jak překonávají obtíže a přijímají své porážky, v tom je jejich síla a jedinečnost. Pokud děti dokážou alespoň nějak převést vše, co ve hře je, do života, věřte, že to dělají, protože skutečný svět dává mnohem víc. Ale dveře do tohoto světa hlídají rodiče.