„Moje diagnóza je LEHOST! Chci tvořit, dosahovat, účastnit se – ale smůla – nemohu. Vše odkládám na zítřek, kdy budu o něco silnější, o něco moudřejší, o něco zkušenější, až se situace obrátí tváří ke mně, a zbytek se odvrátí... Nekonečné, když... když... když.... Ne, je to nepravděpodobné... někdy sám nevěřím, že to „kdy“ přijde. Prostě nemůžu. Proč? Ale kdo ví, možná jsem smolař, možná jsem nebyl správně vychován, možná mám deprese, neurózu, psycho-nevím-co… nebo jsem možná opravdu líný, prostě líný, jaký dobré slovo... utluču se za to, s čím nemůžu pohnout, a přitom uvíznu hlouběji a hlouběji ve svých nedodělcích, nesplněných plánech, nesplněných snech. "... každým dnem vypadá víc a víc jako jeho budoucí mrtvola." Nikolaj Vasiljevič Gogol napsal: „Ruský člověk má nepřítele, nesmiřitelného, ​​nebezpečného nepřítele, bez kterého by byl obrem. Tento nepřítel je lenost." Nejmoudřejší muž. Skutečně vyveďte nepřítele na povrch, ukažte na něj prstem – a můžete ho porazit. Pokud zabijete lenost, uvidíte, že se to zlepší a nebudete muset hledat reklamy s nápisem „deprese a její léčba, nejlepší způsoby léčby neuróz, neuróz a jak se s nimi vypořádat“. Musíte najít zdroj, zatnout svou vůli v pěst a bojovat se svým strachem. Když si nedokážeš pomoci sám, nikdo ti nepomůže. Známá slova, že? Tato slova říkáme sami sobě nebo je slyšíme od svých blízkých ve chvílích, kdy stojíme před problémem. Někdy nás však naše tělo, naše pocity a vjemy zrazují – na povrchu – všechny dveře jsou otevřené, všechny možnosti před vámi a udělat krok k rozhodnutí, k něčemu novému je nesnesitelně těžké. Co se s člověkem v takových chvílích děje? Jak vypadá právě tato lenost, o které všichni tolik mluví, ale nikdo ji osobně neviděl... Specialisté zabývající se léčbou neuróz, depresí a dalších problémů spojených s narušením psycho-emocionálního stavu člověk (psychologové, psychoterapeuti) věří: „lenost“ není samostatný stav, ale pouze jeviště, na kterém se představení odehrává. Člověk sám si tohoto výkonu nemůže všimnout, je příliš zapojený, žije v tom, co vlastně není jeho život. Jak se to stane? Kdysi Eric Berne, slavný americký psychoterapeut, navrhl považovat lidskou psychiku za součet tří stavů – rodič, dítě a dospělý (poznámka: v budoucnu bude „interní“ dítě, rodič a dospělý označen velké písmeno, skutečné postavy jsou rodič, dospělý a dítě - s malým). Co je míněno těmito pojmy? Rodič je souhrn všeho, co do nás matky, otcové a další významné postavy vložily – to jsou zákazy, nařízení, pravidla, povinnosti. V raném dětství přijímáme rady a vedení rodičů tím, že nasloucháme nebo protestujeme. Postupem času si začneme říkat, CO a JAK BY TO MĚLO být, a ukazuje se, že tento nyní vnitřní hlas si mnohé vypůjčil od našich vlastních rodičů, jakkoli se nám to někdy zdá absurdní. To znamená, že v sobě vychováváme své vlastní otce a matky, kteří s námi zůstanou až do konce našich dnů a budou, jako kdysi, pobízet, poučovat, naznačovat, vyčítat nebo povzbuzovat. Dítě je celý náš pocitový zážitek. Dítě ví, jak lze vášnivě chtít, být zvědavý, zajímat se. Jak se bát, trpět, být smutný. Podle toho, jak moc naše malé Dítě dokázalo rozvinout svou zvídavost, schopnost zajímat se o svět, zda mohlo kromě lásky začít usilovat o respekt, sounáležitost, seberealizaci, získáváme tu či onu paletu odstínů pocitů, té či oné mapy reakcí na svět. Je to Dítě v nás, které navrhuje nestandardní řešení složitých problémů, zábavné způsoby, jak uniknout nudě, je to ono, kdo umožňuje sblížit se ve vztazích, „hrát si“ a být šťastný. Rodič dává pokyny, zatímco dítěnaplní tuto instrukci energií a spustí ji do provedení. Dospělý je někdo, kdo dokáže posoudit situaci z pohledu tady a teď, aniž by se zapletl do emocionálních sérií nebo hodnotových soudů. Dospělý používá výzvy od rodiče a dítěte. Poté, co převzal zkušenost od rodiče a emocionální reakci od dítěte, používá toto vše v odměřených dávkách k dosažení úkolu. Tento obrázek je ideální volbou, když se všechny tři orgány vzájemně dohodnou. Není tomu však vždy tak. Někdy má jeden z úřadů přednost před ostatními. Dospělý je vyřazen a nechá rodiče a dítě, aby si věci vyřešili sami. Takto může vypadat tento vnitřní dialog: Rodič: „Potřebuji, abys to udělal rychle, efektivně, stejně jako jsem to kdysi udělal já.“ Dítě: „Nechci, bojím se, nemám.“ jako ty jsem slabý, ale co když se mi to nepodaří, budeš se zlobit Rodič: "Jsi hloupé malé dítě, musíš mě poslouchat, já vím lépe, co umíš a umíš." Nedělej a co je pro tebe dobré Dítě: "Ale já se cítím špatně, špatně, špatně "Rodič: "Přestaň fňukat, máma říkala, že je to nutné, tak je to nutné" Dítě: "Ano ty... ano já... .. ano vy všichni..... Neřeknu vůbec nic jiného“ Rodič: „Hele, slyšíš mě, je čas jít do práce „Dítě: „.......“ Rodič: „ Hele, přestaň se motat, komu to říkám" Dítě: ".......!!!" Rodič: "Kolikrát ti můžu opakovat, jsi líný, jsi flákač, jsi průměrnost, ty, ano ty, ano, víš, kdo jsi…..“Dítě: „……..!!!!!“ Toto je jedna ze stovek variant tohoto dialogu. Vidíme, jak se Dítě rozhodlo mlčet a svou nehybností vyjádřit nesouhlas s jednáním Rodiče. Dítě využívá svou energii, aby se omezilo; nedovolí dospělému, aby byl aktivní, čímž všechny rodičovské pokusy ztrácí smysl. Tímto způsobem jednou v dětství malé dítě ve vztazích se svými rodiči dosáhlo požadovaného cíle. Tento cíl může vypadat jinak. V jednodušších situacích se dítě snaží získat od rodiče uznání, respekt a přijetí svých pocitů, aby vylezlo z úkrytu a začalo něco dělat. V těžších situacích dítě zmrznutím trestá matku, od které nedoufá, že dostane něco dobrého. Tím, že se stal neúspěšným, dokazuje celému světu, že jeho matka byla průměrný rodič, že její metody byly fiasko. Že on, dítě, které se zdá být tak bezmocné, dokáže všemocné rodiče přimět ztratit trpělivost a proměnit se v bezmocná stvoření doufající v milost svého dítěte. Může být i jiná varianta, kdy dítě dostalo v dětství svolení dělat jen to, co přináší potěšení, není schopno vydržet dlouhé čekání na výsledek. Je pro něj snazší nezaplést se do rvačky, než snášet některé nepříjemnosti spojené s nucenými akcemi. Dítě nemělo žádnou zkušenost s tím, že by procházelo obtížemi. Nemůže pro sebe najít dostatečnou podporu, aby se to, co POTŘEBUJE, stalo tím, co CHCE. Jak se tato hra vyvíjí, slyšíme pouze hlas dospělého volajícího po akci a zažíváme nemožnost pohybu, což nám připadá absurdní a nevysvětlitelné. A nyní jsme se již přidali k naléhavému hlasu, aniž bychom tušili, že tímto způsobem pouze posilujeme rozhodnutí dítěte. Hledáme způsoby, jak se schovat před tísnivým pocitem viny, studu, před obavami z naší nedostatečnosti a přitom si nevšimnout, že všechny pohyby pouze utahují uzel, nutí dítě, aby se stalo silnějším, trpělivějším ve zvolené taktice. Výsledkem je neschopnost realizovat plány, neschopnost činit samostatné kroky a rozhodovat se. Objevuje se setrvačnost a apatie, střídají se záchvaty zoufalství a pocitu bezmoci. To se může stát základem pro rozvoj neuróz. Léčba v takových případech může spočívat v rozvoji dialogu mezi vnitřním dítětem a rodičem. Je třeba dát Dítěti možnost vyjádřit vše, o čem tak expresivně mlčí, přijmout jeho city, jeho sílu. Teprve pak se jeho energie dá znovu do pohybu