Od autora: Článek je zveřejněn na mém blogu “Chyby v myšlení nebo konverzace pro uvědomění” Přišli jsme na to, co jsou pocity a co jsou emoce. Zjistili jsme, že emoce je okamžitá reakce na podnět a pocit se rodí z emocí a upevňuje se myšlením. Další otázkou, na kterou se dnes podíváme, je to, co děláme se svými emocemi a pocity a nakonec se svými životy. Nejčastěji volíme jednu ze dvou cest – emoce uvolňujeme bez kontroly a emoce zadržujeme (ovládáme je). Prvním způsobem je nekontrolované uvolnění vašich emocí. Často můžete slyšet, že pocity a emoce jsou mimo kontrolu člověka, a to ospravedlňuje mnoho činů a slov: "Byl jsem emocionální." Myslím, že se mnou budete souhlasit, že je to velmi pohodlná výmluva pro někoho, kdo něco udělal. Ale co si o tom myslí a cítí „poškozená“ strana? Jak se budete například cítit, když na vás někdo každý den vylévá své emoce a přitom říká: „Emoce jsou silnější než já“? Nemyslím si, že se budete cítit pohodlně a s největší pravděpodobností budete tohoto člověka žádat, aby si své emoce nechal pro sebe. Někteří nás vyslechnou a začnou potlačovat své emoce, zatímco jiní budou nadále své emoce vyhazovat a nazývají to plnohodnotným životem. Spravedlivá polovina tím nejčastěji hřeší a ospravedlňuje se - "Jsem naživu!" Kolikrát jsme si vynadali za nespoutané emoce! Kolikrát jsme vybuchli tam, kde jsme měli mlčet, a potrestali se za to: "Kdybych zastavil včas, nehádali bychom se!" Ale bylo to vždy po... A tak pokaždé. Na jedné straně vidíme, že emoce nám brání získat to, co chceme, komunikace s ostatními lidmi se stává obtížnou, nespoutané emoce vyvolávají odpor, hádky, konflikty, skandály. Zdá se, že s těmito emocemi musíme něco udělat, ale co? Objevují se automaticky, ani si jich nestihnete všimnout. Ale na druhou stranu, když potlačíš, pak se objeví strach – co když se přestanu úplně cítit, přestanu být sám sebou, změním se v šedou myš? Zdá se, že neexistuje žádná cesta ven. A strach, to je opravdu oprávněné, proto zvážíme druhý způsob - omezování emocí nebo jejich ovládání. Zadržování emocí totiž vede k potlačování pocitů a člověk časem přestane cítit vůbec. Zdá se to tak – zadržuji pouze negativní emoce, ale potlačení se rozšiřuje na celou smyslovou sféru. Svět je duální, pokud si nedovolíme cítit smutek, nikdy se nebudeme moci radovat, protože posouzení pocitu nebo emoce přichází pouze srovnáním. Pokud potlačíte např. pocit smutku, tak se pocit radosti přestane projevovat, protože radost je druhou stranou smutku a jedno bez druhého nemůže existovat. Zadržování a kontrola vlastních pocitů a emocí je způsobena touhou skrývat je před ostatními. Ale tím, že své emoce a pocity skrýváme před ostatními, je nakonec skrýváme i před sebou samými. A aniž bychom uvedli své emoce a pocity do vědomí, opět přestaneme cítit. "Je něco špatně?" - zeptá se manželka manžela, který se vrátil z práce a je v zaneprázdněném stavu. "Ne, všechno je v pořádku," odpoví manžel, ještě víc se napne a vykreslí nucený úsměv. Ale jak pohodlné je být v blízkosti tak napjatého muže? Co když je to stres každý den? Tím, že se držíme zpátky nebo skrýváme své pocity, můžeme navenek působit klidně. Ale je tomu skutečně tak? Pamatujete si svůj stav, kdy jste potlačili nějaký pocit, co se ve vás děje? V podstatě se proměníte v časovanou bombu, která, pokud vybuchne, zničí vše, co jí stojí v cestě. Pokud jste například při rozhovoru se svým šéfem nebo podřízeným omezili své rozhořčení, s největší pravděpodobností tento stav přivedete na svou rodinu nebo přátele a budete lpět na něčem, čemu jste dříve nevěnovali pozornost. A pokud jste vystaveni například ponižování po velmi dlouhou dobu, pak se v jednom krásném okamžiku zlomíte a pomstíte se pachateli slovem nebo skutkem. Stalo se vám to někdy? Protože emocezjistí, že jsou stlačeni, ale stále požadují cestu ven, což znamená, že ji určitě najdou. Buď svůj stav projevíte na někom jiném, nebo jej zaženete v sobě a ovlivníte životně důležité orgány. Vztah se nezdá samozřejmý, takže o něm málokdo přemýšlí. Podívejme se na to, co děláme, když si nedovolíme cítit. Uzavřeme se před okolním světem a stavíme se do hluboké obrany a jsme tak chráněni, že je těžké o nás říci, zda vůbec žijeme. Stav „nic necítím“ obvykle znamená, že cítím hodně něčeho, co nechci cítit. S velkým úsilím si něco nevpouštíme do vědomí – potlačili jsme to, potlačili nebo použili jinou metodu psychické obrany. Dlouhé setrvání ve stavu psychické obrany se rovná stavu napětí, v důsledku čehož se u nás rozvine emoční křeč. Ze své zkušenosti si pamatuji knedlík v krku, který se mi vytvořil pokaždé, když jsem komunikoval s někým blízkým. Nejprve jsem si nedovolil říct, že mi tón jeho komunikace není příjemný, abych ho neurazil a nebyl odmítnut. Postupem času jsem na jeho tón přestal reagovat a přijímal jsem to jako nevyhnutelné. Ale knedlík v krku mi nezmizel. Bylo pro mě těžké něco číst nahlas nebo dlouho mluvit, protože jsem se zadýchával, kašlal a cítil neustálý pocit sevření v krku. To vše zmizelo, když jsem se naučil mluvit o svých pocitech bez strachu z odmítnutí. Vztah mezi tím jsem viděl mnohem později, když jsem pracoval na ukončení vztahu: když jsem si vzpomněl na své stavy během komunikace, hrudka se znovu projevila. Projevy emoční křeče jsou různé. Pro někoho to budou fyzické problémy: od vegetativně-cévních projevů až po onkologii. U jiných to budou pocity neustálé únavy, nějakého neduhu, rychlá únava, apatie, nespavost, může se objevit nedostatek chuti k jídlu nebo naopak se objeví neustálá chuť k jídlu, jako touha něco přijímat. výměnou za chybějící emoce. V důsledku toho je veškerá dostupná energie vynaložena pouze na potlačení a na nic jiného jí prostě nestačí. To vyvolává pocit, že člověk není „ani živý, ani mrtvý“. Pokud budeme pozorovat dále, časem si vypěstujeme negativní postoj k ostatním. Podívejte se pozorně na takzvané „negativisty“. Pokud je upozorníte na to, co cítí k ostatním, s největší pravděpodobností své pocity nepřiznají, ale začnou obviňovat ostatní. Místo toho, aby řekli: "Cítil jsem se zraněný, cítil jsem se zraněný, cítil jsem se podrážděný," říkají: "Byl jsem uražen, byl jsem zraněn, byl jsem naštvaný." Protože přestali věnovat pozornost svým zkušenostem a soustředí se pouze na hledání toho negativního. Dokážou hodiny mluvit o svých problémech, jen mluvit, protože už nejsou schopni cítit. S potlačením citlivosti se může objevit nedbalost v práci a oblečení. Vzpomeňte si alespoň na jednoho člověka, který je ve svém oblečení nedbalý. Dokážeš nenápadně říct, co cítí? Nedbalost je již nedostatek citů. Potlačení citlivosti se může projevit i nemotivovanou agresivitou a podrážděností. Veškerá komunikace se začíná srážet na neustálé požadavky na ostatní a na svět. To je přesně ten případ, kdy vyždímané city a emoce najdou cestu ven stejným směrem, tím nejznámějším. Cynismus a beznaděj jsou také společníky potlačované citlivosti. Ale navzdory neživému stavu stále potřebujeme zkušenosti. Protože neexistují žádné vnitřní zážitky, jejich hledání začíná venku formou zábavy pro rozmanitost života. Zábava ale většinou nepřináší potřebné emoční stavy nebo je krátkodobá. Tady by bylo na čase se divit, co se děje, ale častěji se tak neděje, ba naopak – intenzita zábavy se zvyšuje v naději na zážitky, které se nikdy nedostaví. A v tomhle se meze nekladou. Také bych rád poznamenal.