Psychoterapie je často definována jako specifický dialog mezi dvěma lidmi. Přitom máme tendenci klást důraz především na jednu ze složek tohoto procesu – mluvení ovšem předpokládá nejen možnost mluvit, ale i naslouchat. To jsou normy moderní komunikace kultura - řeč a jednání jsou u nás vnímány jako přímé formy komunikace, naslouchání dostává místo pasivního aktu, který je považován za něco přípravného k verbálnímu či fyzickému jednání Pokud je však někdo schopen mi hluboce naslouchat, pak možná mě to velmi povzbudí k tomu, abych hledal příležitosti k hlubokému promluvě, je věnována sbírka esejů P. Wilberga „Therapist as Listener“, jak však autor poznamenává, fenomén naslouchání je v terapii důležitý , paradoxně jen málokdo se soustředí na jeho povahu a raději se v rámci této problematiky spoléhá pouze na použití specifických terapeutických modelů, kognitivních nebo psychodynamických, či jakýchkoliv. Výsledkem je, že praktikující terapeuti zpravidla „slyší ” pouze to, k čemu jsou trénováni v konkrétním přístupu, a nácvik jejich naslouchání se redukuje na jednoduchý soubor dovedností nebo technik, jak na to reagovat jinak, co klient říká, nicméně naše schopnost být posluchači v pravý smysl slova je určován kvalitou naší vlastní přítomnosti a přítomnosti s ostatními. Wilberg se snaží ukázat, že naslouchání není „komunikační dovednost“, ale způsob sdílení bytí s ostatními Bubera, autor rozvíjí praxi „maieutického naslouchání“ (z řec. „maieuesthai“ – působit jako porodní asistentka), integrující jak vlastní klientku, tak terapeutickou zkušenost „Maieutické naslouchání“ je terapeutická praxe založená na fenomenologických studiích podstaty tohoto procesu. Přitom tento způsob naslouchání, zdůrazňuje autor, není používáním souboru technik, ale rozvojem specifického vnitřního rozpoložení Co je to za náladu? Lze to vyjádřit metaforou: „naslouchání je porodní asistentkou řeči“. Schopnost naslouchat znamená být v tichu sám se sebou a s druhými a pomáhat snášet „těhotenství“ tohoto ticha, které lze v jím určeném čase vyřešit nejprve slovem, když mluvíme o intimitě ve vztazích Wilberg poznamenává, že „maieutické naslouchání“ je kultivací třetího způsobu intimity. Tato metoda je definována prostřednictvím přímých a bezprostředních vztahů „já-ty“, chápaných ne zcela v buberovském smyslu – jako vztah dvou lidí – ale jako vztah dvou lidí k jejich vlastnímu a vzájemnému nitru mezi „já“ a tímto vnitřním „ty“ a tím, jak formují – nebo neformují – sdílené „my“ je středem zájmu „maieutického naslouchání“.».