V psychologii takový koncept existuje😊Obvykle máme na mysli vztahy, kdy „sexuální přitažlivost k určitému partnerovi úplně zmizela“, když vás zbil nebo vás podvedl. Považuji tento přístup za nedospělý. Protože jakýkoli vztah začíná a končí mezi dvěma lidmi, dvěma světy, dvěma zástupci určitých klanů. A je zbytečné analyzovat a mluvit o bodu, ze kterého není návratu ve vztahu, protože taková analýza nic nemění. A neposkytuje žádné nástroje k tomu, aby jednotlivci unikli ze scénáře notoricky známého Karpmanova trojúhelníku. Dá se samozřejmě předpokládat, že když se člověk ocitne v emocionální slepé uličce v páru, bude tak motivován ke změně, že k transformaci dojde. začněte jeho osobností. Je tu taková šance! Ale velmi malé. Pokud člověk ve vztahu zašel do extrému, pak má s největší pravděpodobností za sebou roky, nebo dokonce desetiletí neurotických her – skrytých zrad, zúčtování, nespokojenosti a zjevných či nevyřčených tvrzení. Nervová mapa v hlavě je jasně orientována na pohyb neurotickým labyrintem Neuróza je to, co je! 😊 Stav je dramatický, ale primitivní až ostuda. V jádru jsou vždy dvě vady – pýcha a narcistická všemohoucnost na jedné straně (častěji u mužů, ale vyskytuje se i u žen) a nízká emoční inteligence, kdy vůbec nečteme stav partnera! A zároveň stále nerozumíme našim vlastním zkušenostem. Snažíme se nevšímat si prvních příznaků bouřek v rodinné klenbě, strkat hlavu do písku atd. Obecně se až do samého konce snažíme dávat dobrý obličej na špatnou hru o vztazích. Je to o člověku. O jeho osobnosti. Partner je v tomto případě prostě figurant, vykonavatel role v Karpmanově trojúhelníku. Bodem, odkud není návratu, je tedy samotný stav jedince, kdy člověk došel k fatálnímu závěru svého životního scénáře. , jasně popsaný psychiatrem Ericem Bernem (koncept Karpmanova trojúhelníku se zrodil právě v jeho škole). Hra podle pravidel Karpmanova trojúhelníku končí v nemocnici, vězení nebo márnici... Samozřejmě všichni zemřeme! Otázkou je, kdy a jak neuróza, a on je Loutkář, rámuje závěrečnou scénu? Události začínají rychle houstnout. Všechny nepravděpodobné výsledky, všechna nejhorší očekávání, všechny včerejší obavy, jako hejno Talebových černých labutí, vtrhnou do každodenního života a explodují křehký svět vymyšlené reality. Všechno pod kontrolou? Bez ohledu na to, jak to je! Každá následující událost je obtížnější a nevyhnutelná než ta předchozí. V této době je jak hrdost, tak emocionálně vykastrované ego roztříštěno na kusy. Ukazuje se, že lidské „já“ je zbaveno všech obvyklých obran, všech masek, všech prázdných nadějí na svou imaginární sílu před životem. A ti, které včera zachránil, jejichž životy ovládal, jak se mu zdálo, s jejichž vděčností a oddaností počítal, kde jsou?! Kdo to tam je, řítí se s náručí dříví k ohni, na kterém se tvůj život svíjí v agónii, ale tohle není konec? Toto je poslední polovina. Poslední šance dostat se ze hry neurotického ega a vidět své druhé, pravé já. Což ví, proč člověk přišel na tento svět, jaké stavy jsou pro něj tovární nastavení, jaká VELKÁ HRA mu byla původně určena. A do jakých hanebných a nedůstojných machinací se splachováním vlastních předností a talentů do záchodu byl zatažen... V tomto závěrečném poločase je šance na záchranu tou správnou volbou. Pauza, vnitřní osamělost. Tlačítko Stop. Vážné porušení identity se vším, co bylo včera obvyklým způsobem bytí. Tma. Nigredo je alchymistickým stádiem rozkladu ega. Nesmírně bolestivá, ale jediná možná cesta k záchraně Ale co děti (někdy nefunkční, s dysontogenezí), bezradní rodiče, obvyklé role všedobrodince zachránce – kontrolora a mocného Krále/Královny?! Do jaké míry bude člověk schopen vystoupit ze života jiných lidí, do jaké míry bude schopen stanovit nové hranice/hranice své odpovědnosti a vlivu,.