Nepřestávám obdivovat dětskou moudrost a jsem si jist, že my, dospělí, se od nich můžeme mnohému naučit. Kam se ale vytratila naše „dětská moudrost“, protože každý z nás byl jednou dítětem? V dětství jsme to prostě zapomněli...Dospíváme a poznáváme, že život může být nádherný, ale zároveň je plný překvapení, někdy ne moc příjemných. Vidíme slunce vykukující zpoza mraků a příroda se podřizuje svým cyklům, velmi podobným našemu běhu života. Chápeme, že neexistují žádní králové, ale jen rodiče, kteří stejně jako my chybují a selhávají Jak se stáváme dospělými, nejenže se učíme, ale také začínáme zapomínat na důležité myšlenky a dovednosti, které jsme si osvojili v dětství. Zapomínáme, jak vyjednávat Děti umí vyjednávat. Jsou tvrdohlaví a vytrvalí ve své touze vyjednávat, věří si a vědí, že mají dostatečný arzenál prostředků k dosažení cíle První zbraní je výběr správného času pro jednání: když jsou rodiče šťastní a poddajní nebo kdy jsou unavení a nevydrží dlouho odolávat. Je to také vhodná doba pro jednání, když mají rodiče nějaký důležitý problém a snaží se ho nejdříve vyřešit. Další zbraní jsou požadavky. Říkáš mi ne? Pak se proměním v tak ubohé štěně, jaké jste ještě neviděli! Pořád mi říkáš ne? Pravděpodobně jste si to malé štěně jen pořádně neprohlédli. Podívej se na mě! Stále se mnou nesouhlasíš? Pak vám nabízím dohodu: když mi teď dáte, co chci, slibuji, že se budu chovat po zbytek dne. Nespokojený? Tak se obviňujte! Zůstanu tady a stojím uprostřed ulice, dokud se tímto problémem vážně nezabýváme. Nelíbí se vám tato situace? Už byste měli vědět, že ani já nerad nedostávám to, co chci. Pokud se mě pokusíte táhnout a donutit k pohybu, začnu klopýtat a padat. Jsi opravdu naštvaný, protože se na nás všichni dívají? Vyhrožujete, že dnes nepůjdeme na procházku do parku? Dobře, tak já vstanu... Ale poslouchej mě: nejdřív jsi mi nedal, co jsem chtěl, ale pak jsi slíbil, že se půjdeme projít do parku, ne? Jak vyrůstáme, ztrácíme tuto přirozenou schopnost stát na svém místě. To platí zejména tehdy, když nás odmítá realita a ne ostatní lidé. Překážkou k získání toho, co chcete, je někdy strach a někdy touha po pohodlí. Tyto překážky nás nutí přijmout to, co se nám nabízí, a zapomenout na své skutečné touhy. Zapomínáme se ptát Jak stárneme, vytváříme si o sobě obraz. Nemůžeme s jistotou vědět, jak nás vidí ostatní, ale můžeme to tušit. Na druhou stranu máme určité vlastnosti, které bychom do našeho obrazu neradi zahrnuli. Nechceme se vidět jako lháři nebo manipulátoři, arogantní nebo hloupí. Námi vytvořený sebeobraz sice ovlivňuje utváření naší životní pozice a našeho sociálního prostředí, ale mnohem důležitější je mít o sobě dostatečně spolehlivé znalosti a řídit se jimi například při volbě povolání ? Kladou spoustu otázek. Nezáleží na tom, o čem jsou a zda jsou pro nás jejich otázky zajímavé, dotýkající se našich pocitů nebo triviální. Děti chtějí vědět, jak, proč, z jakého důvodu, kde to začalo a jak to všechno skončilo. To, co jsme na dně duše skrývali, je v dětech na povrchu. Vědí málo a dávají to najevo tím, že kladou své otázky. Na rozdíl od nás dospělých, děti nechápou, jak mohou otázky ovlivnit jasnost a barvu jejich obrazu o sobě samých. Pro děti je touha přijímat informace cennější než vzhled. Touha po vědění je to, na co dospělí obvykle zapomínají. Zapomínáme říkat, co si myslíme Ve snaze vypadat v očích ostatních lidí příjemněji, odmítáme to, co se nám líbí, přijímáme to, co nám úplně nevyhovuje, a chováme se nepřirozeně. Takové situace se čas od času opakují a my na to zapomínáme.