Čtení Sartrovy „Nevolnosti“. Text je složitý, děj se vymyká, rozplývá se do filozofických úvah. Téměř meditující. Najednou vás něco chytne a vytrhne z vašeho transu. Jo, tohle se mi teď hodí, v lepší čas to přijít nemohlo...“... Zatím hraje jazz; není tam žádná melodie, jen noty, nesčetné množství drobných záchvěvů. Neznají odpočinek, neúprosný vzorec je volá k životu a ničí je, nedává jim čas ohlédnout se a žít pro sebe. Utíkají, strkají se, nenuceně mě udeří krátkou ranou a zemřou. Rád bych je držel, ale vím, že pokud se mi podaří zastavit jeden z těchto tónů, budu mít v rukou jen vulgární chabý zvuk. Musím se smířit s jejich smrtí – navíc si to musím PŘÁT: jiné tak pronikavé a silné pocity skoro neznám... „Proč mě tato Sartrova věta zaujala? Absurdní. Mám PŘÁT smrt toho, co mám rád, co miluji? To je strašné! Nebo ne?...nebo je to o něčem jiném? Ach ano! Rozhodně! Bravo, maestro! Pochopení významu slovního spojení mě těší a pak přichází uspokojení. A jak jsem žil bez tohoto poznání Náš každý den, každý náš dech, každá naše myšlenka a vůbec všechny události, které se nám stanou, musí navždy opustit naše životy, zemřít a nechat prostor pro nové, další, další: nádech, myšlenka nebo situace...Jak ráda bych zastavila čas, když slunce svítí, ptáčci zpívají, když je nablízku milovaný člověk, když je v duši klid a harmonie, ale... Štěstí ale může být jen v okamžiku, v živém okamžiku, který se bohužel vytrácí a bere s sebou aktuální pocit. A život je vždy pohyb okamžiků, jako film, zastavíte-li ho a chcete zůstat ve šťastném stavu, zůstane jen rámeček, byť radostný, ale neživý! (kolik z nich, tyhle fotky s veselými tvářemi... a bylo by to lepší - v reálu) A pak přijímám pravidla hry: Nesnažím se zpomalit svůj život stisknutím pauzy, já nenechte se rozptylovat reklamou, vyhýbáním se dalšímu neznámému snímku a děsivým. Přijímám toto dobrodružství s podmínkou jeho začátku a nevyhnutelného konce. Jinak v žádném případě. Půjdu do filmu s vědomím, že bude nekonečný? Co když víte, že život je nekonečný a štěstí je nekonečné? Zdá se, že to všechno ztratí na hodnotě, stane se mdlým a všedním a nakonec začne dráždit... Ukazuje se, že šťastný okamžik může být jen tehdy, je-li konečný. Znamená to, že bez smrti není život??…