Strach je vrozenou vlastností každého živého tvora: pokud se příliš uvolníte, zdřímnete na nesprávném místě, dostanete sežrán! Strach nám pomáhá vycítit přítomnost nebezpečí, ale pokud je strach přehnaný nebo nepřiměřený, je to již problém. Kdo jako dítě rád usnul a ukončil tak vzrušující den? Navíc nám tma nejen vzala den plný barev, ale „nesla s sebou i plný pytel strachů“! Doba před usnutím, tma a spánek tvoří jakýsi uzavřený psychologický prostor, zalidněný děsivými obrazy z protilehlého světa Dospělí mají tendenci příliš rychle zapomínat, jaké hrůzy si představovali ve svém „temném dětství“ a se slovy: „Nevymýšlej! Nikdo tam není!", zhasnou světla. A dítě je stále přesvědčené, že „co tam je, tam je někdo a něco jiného!!!...“ Nebo je možná jiná situace, ještě horší než zhasnutí světla: úzkostná matka, sama přemožená nekonečnými fobiemi (její vlastní strachy) ), s nejlepšími úmysly, ve snaze ukázat, že „tam nikdo není“, začne společně s dítětem „pronásledovat příšery“ a její každodenní nejistota se přenese na dítě a místo víry „že tam nikdo tam není,“ dítě rozvíjí přesvědčení „stále tam někdo je Existuje! a on (ona, ono, oni) se jen dobře schoval!“ Strach je společný jak dospělým, tak dětem. Pouze pokud se dospělý bojí šéfa, tyranů nebo manžela, pak se bojí dítě, v závislosti na věku různých věcí. Dítě se ze začátku bojí zůstat samo, bez podpory blízké osoby (v 7 měsících), bojí se cizích, pro něj neznámých lidí (v 8 měsících). Strach, jak u dospělých, tak u dětí, nepřechází pod „vlivem síly vůle“. Jak tedy můžete pomoci třesoucímu se dítěti? Sám v poli není válečník, ale co když je také malý? – Dopřejte svému dítěti stabilní pocit – že není samo, že má vedle sebe milující, sebevědomé rodiče! Nejčastěji strachy, kterými dítě trpí, nejsou jeho strachy, ale strachy a nejistoty jeho matky (babičky nebo jiných příbuzných, kteří s dítětem úzce komunikují). Pro dítě je Matka středem, sluncem světa! Víme, že smrt pro planetu znamená, když slunce náhle zhasne. Pro dítě: depresivní matka, přísný otec – smrt radosti z dětství! Jsme radostní, šťastní - když nás nic netrápí a starost je Strach. Když dítě vidí naštvané, podrážděné rodiče, myslí si, že to bylo ono, kdo „něco udělal špatně“, a teď ho jeho rodiče už nemilují, nechají ho na pokoji, dají ho někomu jinému! Rodiče se ho snaží přesvědčit, že tomu tak není, ale jejich hlas nezní dítěti příliš přesvědčivě a ono jim nemůže plně uvěřit a začínají ho pronásledovat obavy... Když se dítě tak bojí, odvlečou ho do psycholog. Tady začíná to pravé „tmářství“! „Strach“ se obvykle navrhuje, aby byl vylosován a poražen (spálen, roztrhán atd.). Myslím, že není třeba vyvolávat strach! Kreslením a ničením Strachu se místo magického – ochranného kruhu můžete dostat do začarovaného kruhu: vyděšení – nakreslení – vyhrání a... postupem času obsedantní neuróza (z francouzského obsession – posedlost, posedlost). Co navrhuji: je lepší se malovat ne jako strach, ale jako hrdina – schopný dobýt všechno! Dítě může také říct strachům: "Nevěřím v tebe, v tvou sílu!" a ztratí svou hrozivou dravost, ale při kreslení doslovného strachu je možný opačný efekt: zuby se budou zdát delší a drápy budou hroznější a tak dále a k takovému Hrdinovi se nepřiblíží jediný strach, a pokud zariskuje, Hrdina ho určitě porazí Těm, kterým moje odpověď přijde nedostatečná, doporučuji přečíst si Rankovu knihu „Mýtus o zrození hrdiny“ nebo vyhledat můj web na internetu!.